Večer doma dítě vypráví, jak vypadala celá přestávka. Ráno ve třídě ale na otázku učitelky neodpoví, i když odpověď zná. Když to rodič poprvé slyší, může mu připadat, že se mluví o dvou různých dětech. Dlouhodobý rozdíl mezi prostředími je jednou z důležitých věcí, které se zkoumají při podezření na selektivní mutismus.
Schopnost mluvit se v určité situaci nemusí projevit
Selektivní mutismus je úzkostná obtíž, při níž dítě v některých situacích dlouhodobě nemluví, zatímco v jiných mluvit dokáže. Často se rozdíl ukáže právě mezi domovem a školou. Může se měnit také podle člověka v místnosti nebo podle toho, zda někdo další poslouchá. Občas dítě kývne, ukáže nebo použije tichý hlas jen u jediného člověka. Takové podrobnosti mohou být pro porozumění důležitější než věta, že zkrátka nemluví.
Mlčení může být vnímané jako vzdor, zvlášť když dospělý ví, že doma dítě dokáže vtipkovat a hádat se. Pokud se za ním skrývá silná úzkost, tlak na okamžitou odpověď může přidat další nároky. Dítě přitom má co říct a může hledat způsob, jak se dorozumět jinak. Zůstává významné i to, jak situaci samo zažívá, pokud to může sdělit způsobem, který je pro něj dostupný.
Rodina, škola a odborníci drží jiné díly obrazu
Při posouzení se zvažuje délka a rozsah obtíží, komunikační vývoj, znalost používaného jazyka i další možná vysvětlení. U dítěte, které právě nastoupilo do školy s jiným jazykem, má jeho ticho jiný kontext než dlouhodobé výrazné potíže napříč známými situacemi. Cenný je popis toho, kde se mluvení daří, i toho, kde se zastaví.
Škola může popsat konkrétní požadavky a situace, rodiče přinesou zkušenost z domova a kvalifikovaný odborník může jednotlivé informace spojit. Jestli se v jedné třídě vůbec nedaří mluvit, neříká to, že domovská výřečnost je méně skutečná. Dohromady obě zkušenosti pomáhají pojmenovat, jak moc záleží na okolí, ve kterém má hlas zaznít.
