Řekli, že se ozvou do konce týdne. V úterý na to myslíš občas, ve čtvrtek už zvedáš telefon i při zvuku sousedova upozornění. Přitom se situace od pondělí nijak nezměnila. Změnilo se, kolik různých konců dokážeš v hlavě přehrát, než se dozvíš, který se tě bude týkat.
Dokud chybí odpověď, je těžké něco odložit
Čekání po vyšetření, pracovním pohovoru nebo důležitém telefonátu může držet několik možností otevřených současně. Jedna možná zpráva vyžaduje sehnat termín, jiná upravit rodinné plány, další prostě nic nedělat. Jakmile člověk dostane informaci, některé větve se uzavřou. I nepříjemná odpověď někdy přinese úlevu z toho, že už lze přemýšlet o konkrétní situaci místo všech možných verzí naráz.
Pozornost se v nejistotě snadno obrací k nejasným náznakům. Člověk si vybaví poslední větu lékaře nebo tón, kterým se personalistka loučila. Stejná slova pak může za hodinu vykládat úplně opačně. V takovém přemýšlení je těžké poznat, kdy se opravdu objevila nová informace a kdy jen vznikl další odhad.
Určitou roli hraje délka čekání. Ve chvíli, kdy se slíbený termín opakovaně posouvá a vysvětlení nepřichází, člověk se obtížněji rozhoduje i o věcech, které s výsledkem souvisejí jen okrajově.
Příprava má jinou podobu než předvídání
Pokud člověk ví, do kdy může zpráva přijít a co bude následovat v jednotlivých případech, má oporu v něčem konkrétním. Příprava může znamenat porozumět možnostem a rozhodnout se až podle výsledku. Odhadování pořád dokola přitom někdy působí podobně aktivně, i když člověk pracuje se stejnými údaji jako před hodinou.
Ujištění „určitě to dobře dopadne“ nabízí jen jednu verzi, ale nesnižuje skutečnou nejistotu. Druhému často uleví spíš to, že může nahlas říct, na co čeká, aniž by někdo okamžitě rozhodl, jak se má cítit. A když zpráva nakonec přijde, může mít smysl připustit, že vyčerpávající bylo už samotné čekání, třeba i tehdy, když všechno dopadlo dobře.
