Všichni konečně spí, prádlo je pověšené a ty máš poprvé od rána chvíli, o níž nikdo jiný nerozhoduje. Pustíš si díl seriálu, i když víš, že budík bude zvonit ve stejnou dobu. V deset večer možná dobře rozumíš ceně spánku. Zároveň docela přesně víš, o co bys dnes přišel, kdybys hned zhasl.
Spánek a soukromí si někdy konkurují
Výzkumníci popisují odkládání ulehnutí jako situaci, kdy člověk jde spát později, než zamýšlel, a právě teď mu v tom nebrání vnější překážka. Pod tuto definici se vejde mnoho různých večerů. Někdo ztratí pojem o čase u telefonu. Někdo se snaží ukončit den něčím, co si vybral sám. U lidí, kteří čekají na konec směny nebo se starají o dítě, je zase potřeba vidět, že možnost ulehnout ovlivňují i okolnosti mimo jejich rozhodování.
Když má člověk přes den dost času rozhodovat o drobnostech, poslední půlhodina může být jen poslední půlhodina. Pokud je ale večer jediná taková chvíle, má docela velkou váhu. Z pohledu dalšího rána jde o kratší noc, z pohledu právě končícího dne o skutečný kus volna.
Jinou zkušenost má člověk v den, kdy se dohodnuté volno objeví už odpoledne. Na jeho večerní volbě pak nemusí ležet tolik nadějí.
Proč tu nepomůže mluvit jen o vůli
Někdy se člověk neshodne sám se sebou v čase. Ráno by si rád dopřál spánek. Večer má pocit, že další odložení vlastního prostoru by ho mrzelo ještě víc. Žádný z těch hlasů nemusí mít o druhém úplný přehled. Záleží také na tom, jak je rozdělená péče, práce a soukromí mimo noční hodiny.
Význam má i to, co se člověk rozhodl dělat. Půlhodina pro vlastní zájem může působit jinak než čas, který utekl bez povšimnutí. Pokud se krátké noci opakují, obě části příběhu stojí za pozornost. Kdo vidí jen pozdní ulehnutí, snadno přehlédne, proč pro někoho právě tahle hodina znamená celý vlastní den.
