V pátek po dlouhé směně si řekneš, že už nechceš nikoho vidět. V pondělí se ale obvykle dokážeš vrátit k věcem, které tě v práci baví. Pak se někdy začne opakovat úplně jiný příběh. Uvědomíš si, že chuť ubývala celé měsíce, z lidí se ti stávají položky v pořadníku a i dobře odvedený den působí jako další prohra.
Jak se o vyhoření mluví v klasifikaci
Světová zdravotnická organizace popisuje vyhoření v MKN 11 jako jev spojený s pracovním prostředím a s dlouhodobým pracovním stresem, který se nepodařilo zvládnout. Patří k němu vyčerpání, větší duševní odstup od práce nebo rostoucí negativismus a pocit snížené pracovní účinnosti. Vymezení se týká pracovního kontextu. Jeden těžký týden nebo únava po jediné směně ke stejnému závěru nestačí.
Když člověk mluví o odstupu, může jít o velmi konkrétní změnu. Dřív mu záleželo na tom, zda se zákazníkovi podaří něco vyřešit, a dnes chce, aby hovor hlavně co nejdřív skončil. Důležitá je také proměna v čase. Někdo s podobným pocitem nějakou dobu do práce stále chodí a navenek vykazuje stejné výsledky jako dřív.
Při posouzení má proto smysl zachytit i to, co se na pracovišti v poslední době změnilo.
Proč je potřeba dívat se i na jiné příčiny
Vyčerpání, nespavost nebo ztráta zájmu se mohou objevovat u více potíží. Záleží, v jakých oblastech života se změna projevuje, co jí předcházelo a jak dlouho trvá. Při odborném posouzení se mohou zohlednit zdravotní i psychické souvislosti. V práci samotné má význam tempo, možnost rozhodovat, vztahy a dostupnost pomoci.
Rozdíl mezi únavou a vyhořením se zřídka ukáže jedinou větou. Člověk někdy lépe pochopí vlastní situaci, když se podívá na to, co s ním udělaly celé měsíce, jak se změnil jeho vztah k práci a jestli měl reálnou možnost doplnit síly. Je to přesnější obraz než porovnat sílu dnešního vyčerpání s tím, jak se cítil jeden pátek před rokem.
