Nedělní dopoledne jsi měl konečně volné. Místo toho máš v hlavě plán, že se projdeš dost dlouho, přečteš kus knihy, připravíš dobrý oběd a večer budeš odpočatý. Když přijde déšť, procházka se zkrátí a kniha tě nezaujme, máš pocit, že se ani odpočívat pořádně nepovedlo. Od pracovního dne se volno lišilo hlavně tím, kdo ti přidělil úkoly.
Volný čas často přebírá měřítka práce
Je snadné zvyknout si, že úsilí poznáme podle odškrtnuté položky nebo výsledku. U pohybu, učení či péče o zdraví mohou některá měřítka dávat smysl. Při volnu se však stejná pravidla snadno rozrostou i na chvíle, které měly uvolnit pozornost. Procházka pak získá pevnou délku a domácí večeře svůj pomyslný standard. Když se něco změní, člověk hodnotí vlastní výkon, místo aby mohl změnu obyčejně přijmout.
Ve výzkumu hodnocení volného času se ukázalo, že přesvědčení o jeho zbytečnosti může souviset s menším potěšením z některých volnočasových aktivit. Z toho neplyne, že žádný plán nepatří do odpočinku. Někdo si výlet užije lépe, když zná spoj a má jistotu, kde se nají. Rozdíl je mezi přípravou, která dává prostor, a plánem, vůči kterému se člověk musí celý den obhajovat.
Oddech mívá méně nápadnou podobu
Někdy člověk odpočívá u činnosti, která ho pohltí. Jindy potřebuje jen odložit rozhodování a mít chvíli, kdy se může vyvinout i něco úplně jiného. Problém nastává, když se vše začne posuzovat podle očekávaného účinku. Pokud se člověk po procházce pořád trochu zlobí, může ji vyhlásit za neúspěšnou, přestože mu byla část cesty příjemná.
Podmínky doma nebo v práci také mohou znamenat, že na volno skoro nezbývá místo. V takové situaci se nedá vše svést na vnitřní tlak. Občas ale opravdu pomůže už to, že den nemusí nic dokládat. Neděle s krátkou mokrou procházkou může být fajn, i když v ničem nesplnila původní rozpis.
