U jednoho rodiče se jí večeře v šest. U druhého nejdřív doběhne poslední zápas a jí se později. Ve školním batohu ale leží přihláška, kterou je potřeba odevzdat v obou případech. Dvě domácnosti přinášejí odlišné zvyky a někdy i různé představy o tom, co dítěti prospívá. Domluva má největší význam tam, kde rozdíl skutečně ovlivňuje jeho potřeby.
Domácí zvyk není totéž co společná odpovědnost
Děti se učí, že v různých prostředích platí různé věci. U prarodičů se možná obouvají pantofle a doma chodí v ponožkách. Pokud o pravidle vědí, nemusí jim rozdíl sám o sobě dělat velké potíže. Stejně lze v mnoha rodinách vnímat čas jídla, způsob ukládání hraček nebo sobotní program.
Jinou povahu mají dohody, které mají dopad i za dveřmi domácnosti. Dítě potřebuje chodit do školy, vědět, co má odevzdat, a mít dostupnou péči podle svého zdravotního stavu. Když se rodiče neshodnou například v tom, jak má dítě užívat předepsané léky, vhodným místem pro zdravotní otázky je ošetřující zdravotník. Rozpor mezi dospělými se nedá vyřešit tím, že si dítě samo zapamatuje a vybere, čí postup právě platí.
Vědět, co je společný základ a co jen místní zvyk, může ušetřit nejistotu i všem pečujícím dospělým.
Dítě pozná rozdíly i bez hodnocení druhého domova
Někdy je těžké slyšet, že ve druhém bytě se v sobotu dělá něco, co byste sami nechtěli. Dítěti ale většinou pomáhá vědět, jaký zvyk platí právě tady a co se očekává od něj. Nemusí zároveň rozhodovat, který rodič je přísný a který má pravdu. Pokud se rozdíl pravidelně přelévá do potíží, třeba dítě po návratu opakovaně nestíhá školní přípravu, má smysl mluvit o konkrétním dopadu.
Nejdůležitější společné dohody nemusí sjednotit celý život rodiny. Můžou vytvářet jistotu v několika věcech, které dítě potřebuje v každém prostředí. Když se ve dvou bytech jí v jinou hodinu a školní přihláška přesto včas dojde tam, kam má, možná právě vidíte, že různé způsoby domácího života mohou vedle sebe dobře fungovat.
