Budík nezvoní. Přesto vstaneš v obvyklý čas a chvíli tě napadá, jestli sis něco nezapomněl nachystat. Dřív touhle dobou bývala káva v termosce a autobus. Dnes si můžeš přečíst celé noviny. Po letech brzkého vstávání je to příjemné. Před obědem se ale klidně objeví otázka, kdo tě teď vlastně čeká.
Práce určovala víc než počet hodin
I práce, na kterou si člověk poslední roky stěžoval, mu mohla dávat pocit, že je v něčem platný. Kolegové věděli, komu zavolat, když nešla tiskárna nebo bylo potřeba vyměnit směnu. Některé vztahy fungovaly, protože lidé stáli každý den ve stejné kuchyňce. Jakmile společné místo odpadne, udrží se spíš ty, které mají i jiný důvod než rozpis.
Podstatné je i to, jak odchod proběhl. Někdo se dlouho těšil, že přestane pracovat v noci, jiný by rád zůstal a z firmy odešel kvůli zdraví nebo organizačním změnám. Zvenčí se oběma říká důchodce. Uvnitř může jít o dvě odlišné situace, hlavně pokud si jeden určil čas sám a druhý přišel o práci, na které mu záleželo.
Rozvrh, který vzniká za pochodu
První změna bývá vidět doma. Dva lidé, kteří si přes den dřív nepřekáželi, mají každý vlastní představu o tom, jak bude vypadat společné ráno. Rodina může mít radost z nové ochoty hlídat vnoučata a současně předpokládat, že volný čas důchodce je automaticky k dispozici. I dohody o maličkostech pak určují, jestli člověk svůj den prožívá jako vlastní.
V některých rodinách se čeká, že novou podobu týdne vytvoří automaticky koníčky nebo vnoučata. Obě věci mohou dávat radost a přitom nenahradit pocit kolegiality, který člověk dřív považoval za samozřejmý.
Nový rytmus nemusí být stejně nabitý jako ten původní. Pro někoho budou jeho kotvou dvě dopoledne v týdnu, kdy potkává lidi, jindy mu práci nahradí smysluplný úkol, ke kterému se vrací po částech. První pondělí má cenu brát jako jeden den ve velké změně. To, co člověku schází, se často ukáže až v několika dalších pondělcích.
