Ve sboru zpíváte ve stejné řadě a už tři měsíce spolu po zkoušce sklízíte židle. Víš, že dotyčný bere domů stejný autobus. Pak jednou spoj ujede, oba zůstanete na zastávce a dozvíš se o něm něco, co s hudbou nesouvisí. Příště se k tomu ve dvou vrátíte. Takhle nenápadně někdy začíná to, čemu po letech říkáme přátelství.
Pravidelný kontakt vytváří příležitost
Ve škole, na internátu nebo v oddíle se lidé potkávali i ve dnech, kdy je nic společného předem nenapadlo. V dospělosti se víc setkání musí domluvit. Když má každý jinou pracovní dobu, péči o děti nebo dlouhé dojíždění, samotný zájem nemusí vést k tomu, že se dva lidé uvidí ještě jednou. Proto mají opakované činnosti často výhodu. Člověk se na místo vrací kvůli něčemu, co ho už zajímá, a kontakt se nemusí pokaždé plánovat zvlášť.
Ve výzkumu Jeffreyho Halla souvisel společně strávený čas s tím, jak blízké si lidé připadali. Roli hrálo i to, co spolu dělali a o čem mluvili. Mnoho hodin na stejné poradě člověku nemusí říct totéž jako několik odpolední při věci, kterou si oba vybrali. Výzkum popisuje souvislost, ze které nemá smysl dělat časový předpis pro každé přátelství.
Co se musí vejít mezi dvě setkání
Mezi zdvořilou známostí a blízkým vztahem se obvykle objevují malé známky vzájemnosti. Jeden si zapamatuje, že druhý měl náročný týden. Druhý se příště ozve i s něčím vlastním. Nebo se poprvé potkají mimo místo, na kterém se poznali. V takových chvílích člověk zjišťuje, zda mu druhý připadá zajímavý i mimo původní roli spoluhráče, kolegy nebo souseda.
Některé vztahy zůstanou milou součástí jednoho místa. Jiné unesou samostatné pozvání i rozhovor, který nemá připravené téma. Člověk to často pozná zpětně, když zjistí, že od posledního setkání už toho druhého neměl v hlavě jen jako člověka, který jezdí stejným autobusem.
