Telefon otevřeš třikrát, než si přiznáš, že si začínáš počítat poslední pozvání. Káva byla tvůj nápad, výlet taky a na příští týden se zase ptáš ty. Když jste spolu, kamarád působí mile a zajímá se, jak se máš. Je proto těžké poznat, jestli vidíš skutečnou nerovnováhu, nebo hlavně rozdílný způsob, jakým dáváte kontakt najevo.
Kdo vymýšlí setkání a kdo do něj něco přináší
Člověk, který se málokdy ozve s termínem, může přesto držet slovo, pamatovat si důležitou věc a být nablízku, když máš těžký týden. Jiný se sice vždycky připomene na narozeniny, ale odpadne pokaždé, když setkání stojí víc než krátkou zprávu. Iniciativa, spolehlivost a vzájemný zájem se mohou v přátelství rozdělit nerovnoměrně a každý z nich je trochu jiná věc.
Podstatná bývá také proměna v čase. Pokud člověk v posledních měsících převzal péči o rodiče nebo řeší dlouhé dojíždění, může zkrátka dočasně přicházet s menším počtem nápadů. Jestli se ale roky nezajímá, co bys chtěl ty, a kontakt se téměř vždy přizpůsobí jeho rozvrhu, jde o jiný druh nerovnováhy. V obou situacích jsi možná poslední psal jako první. Význam je rozdílný.
Co přesně ti chybí
Jedna věc je touha, aby tě někdo občas pozval a mohl ses jen těšit. Jiná je pocit, že se druhý neptá na důležité věci v tvém životě. Čím přesněji lze rozdíl pojmenovat, tím větší šanci má rozhovor zůstat u konkrétní zkušenosti. Věta o tom, že ti chybí jeho vlastní pozvání, se poslouchá jinak než závěr, že mu na tobě už nezáleží.
Někdy se nerovnováha přesune i do času stráveného spolu. Člověk dokáže všechno zařídit, ale málo se dostane ke slovu. V takové situaci by samotné střídání v domlouvání termínů problém nemuselo vyřešit.
Někdy se po takovém rozhovoru rozdělí domlouvání jinak. Jindy člověk získá lepší představu, jakou blízkost od tohoto vztahu může čekat a proč mu dosavadní podoba nestačí. Pocit vzájemnosti se obvykle pozná spíš podle prostoru, který mají v přátelství oba, než podle přesného počtu odeslaných zpráv.
