Jeden týden terapeut s klientem podrobně probere situaci z práce. Příště se na chvíli zastaví u toho, jak se klient cítí právě v jejich rozhovoru. Mění snad podle nálady celý terapeutický směr? V integrativní práci může využít odlišné postupy a přitom vycházet ze srozumitelné představy o tom, s čím klient přichází a k čemu má společná práce vést.
Co se může v terapii propojovat
Integrace má různé podoby. Někdo stojí pevně v jednom směru a podle potřeby používá postupy z dalšího. Jinde terapeuti vycházejí z modelu, který spojuje myšlenky více škol. Některé přístupy věnují pozornost tomu, co různé školy sdílejí, třeba významu spolupráce a srozumitelného cíle. V praxi proto slovo integrativní samo o sobě ještě neříká, jak terapeut bude pracovat.
Představ si člověka, který mívá v týmu velkou obavu z kritiky. Jeden způsob rozhovoru může pomoci popsat, co očekává od příští porady a podle čeho by poznal, zda se obava naplnila. Druhý může zachytit, jak těžké je pro něj i v ordinaci říct, že něčemu nerozumí. Oba pohledy mohou dávat smysl, pokud spolu nějak souvisejí a odborník ví, proč je zrovna využívá.
Jak poznat, že postup drží pohromadě
Člověk může chtít srozumitelnou odpověď na otázku, k čemu bude navržený postup dobrý a co se v něm od něj čeká. Důležitá je také odborná příprava terapeuta. Jednotlivé metody mají rozdílné nároky a jiný rozsah výzkumné podpory. Skutečnost, že někdo má absolvovaný komplexní výcvik v jednom směru, sama neříká, jak je připravený používat každou další metodu.
V dobré spolupráci se dá k těmto otázkám vracet bez pocitu, že klient hodnotí školní zkoušku terapeuta. Může potřebovat vědět, jak spolu souvisejí předchozí rozhovor a nový návrh. Odpověď „Pořád zkoumáme, proč se při nesouhlasu rychle stáhnete, jen se na to dnes díváme ve chvíli, kdy se to může dít i tady“ mu může říct víc než samotný název výcviku.
