Když se řekne EMDR, možná si vybavíš terapeuta, který pohybuje prstem ze strany na stranu. Je to část postupu, která se snadno ukazuje na videu. Méně nápadná je práce, která jí předchází. Terapeut potřebuje s člověkem zjistit, co ho v současnosti trápí, které vzpomínky s tím mohou souviset a co během sezení pomůže udržet pocit bezpečí.
Nejdřív se mluví o tom, co se děje teď
Někdo po dopravní nehodě zvládá pracovat a cestovat autobusem, ale při prudkém zabrzdění se mu vrací obraz střetu. Jinému se událost připomíná ve snech. V rozhovoru proto záleží i na situacích, které by přihlížející s nehodou nespojil. Příprava zahrnuje vysvětlení postupu a dohodu, jak dát najevo, že je potřeba práci přerušit. Terapeut s klientem také zvažují, kterou vzpomínkou začít a jaký pocit nebo význam je s ní spojený.
Co se při práci se vzpomínkou střídá
Člověk zaměří pozornost na vybranou část vzpomínky a zároveň sleduje pohyby očí vedené terapeutem nebo jiný oboustranný podnět. Práce probíhá v krátkých úsecích a mezi nimi je prostor říct, co se vynořilo nebo jak se prožitek změnil. K postupu patří také uzavření sezení a při dalším setkání návrat k tomu, jak na něj člověk reagoval.
Vzpomínka může zůstat srozumitelnou součástí životního příběhu, přitom ztratit část naléhavosti, kterou v člověku vyvolávala třeba při jízdě autem. Záleží na celém průběhu práce a na tom, s jakými potížemi klient přichází.
Kde má EMDR místo
Britské doporučení NICE uvádí EMDR jako jednu z možností u posttraumatické stresové poruchy v konkrétních situacích. Při volbě péče záleží mimo jiné na typu události, době od ní, současných obtížích a preferencích člověka. Výzkum klinického postupu a otázka, jaký podíl na jeho účinku má právě pohyb očí, představují dvě různé věci. Pro člověka, který o péči uvažuje, tak má stejnou váhu rozhovor o přípravě, cíli a průběhu jako znalost té nejviditelnější části metody.
