„Měl jsem přece poznat, že je něco špatně.“ Podobná věta se může vracet dlouho po události, při které člověk neměl zdaleka tolik informací jako dnes. Když se k něčemu v duchu vracíme už posté, snadno se nám vlastní jednání začne jevit jako jediné, na němž záleželo. Terapie kognitivního zpracování, označovaná anglickou zkratkou CPT, věnuje pozornost právě významu, který traumatická zkušenost získala.
Co si dnes vykládám jinak než tehdy
Představ si člověka, který odchází z práce a zpětně si vyčítá, že si zvolil určitou cestu domů. Po napadení na té trase vidí její výběr jako rozhodující chybu. V terapii se dá oddělit to, co tehdy skutečně věděl, od toho, co se dozvěděl až po události. Místo dostane i otázka, kdo měl jakou možnost rozhodovat a komu patřila odpovědnost za násilí.
CPT se věnuje také závěrům, které zasáhly daleko za původní situaci. Věta „už se nemůžu spolehnout na svůj úsudek“ může najednou rozhodovat o tom, s kým se člověk stýká nebo kam jde po setmění. Terapeut s klientem probírají, jak takový závěr vznikl, kde dává smysl a kde se používá i na jiné okolnosti, než pro které se zrodil.
Dvě terapie mohou mluvit o stejné události jinak
V některých terapiích zaměřených na trauma se věnuje víc času opakovanému vybavování události nebo postupnému setkávání s bezpečnými situacemi, kterým se člověk začal vyhýbat. V CPT se výrazná část práce soustředí na přesvědčení o sobě, důvěře, bezpečí a odpovědnosti. Mezi přístupy mohou být společné prvky a konkrétní průběh se liší podle postupu i potřeb klienta.
Rozhovor o vlastní vině může být citlivý právě proto, že se v ní někdy mísí lítost, bezmoc a přání, aby bývalo šlo události zabránit. Člověk může litovat, že se něco stalo, a postupně vnímat jinak rozsah své skutečné odpovědnosti. I takový posun může změnit, jak silně minulá událost zasahuje do rozhodnutí, která dělá dnes.
