Slíbíš babičce, že přijedeš, ale večer dostaneš horečku a návštěvu zrušíš. Druhý den se dozvíš, že kvůli tobě nakoupila a těšila se celý týden. Zklamání obou je skutečné. Přesto může být těžké poznat, která část toho příběhu byla v tvých možnostech a kterou už doháníš jen v představách.
Co jsme věděli ve chvíli rozhodnutí
Zpětně známe pokračování příběhu. Když víš, že se babička tolik těšila, napadne tě, že sis měl termín vybrat opatrněji nebo zavolat dřív. Tenkrát jsi přitom nevěděl, jak se večer budeš cítit, ani že mezitím nakoupila. Psychologie popisuje zpětné zkreslení, při němž nám známý výsledek připadá předvídatelnější, než se mohl jevit předem.
Důležitý je také rozdíl mezi vlivem a úmyslem. Zrušení návštěvy ovlivnilo druhého člověka. V té chvíli ale z tvého chování neplyne, že sis přál mu ublížit nebo že jsi mohl změnit všechny okolnosti. Může být užitečné mluvit o následku, i když odpovědnost za vznik situace byla omezená.
Jindy se ukáže, že člověk mohl ovlivnit jen drobnou část pokračování. Například zavolat a říct, proč se plán změnil, i když samotné onemocnění řídit nemohl.
Lítost se obejde bez obžaloby
V běžné řeči často říkáme „je mi to líto“ jak po vlastním pochybení, tak po události, které nikdo nezabránil. V prvním případě může být podstatné něco napravit. Ve druhém má věta často význam prosté blízkosti. „Taky jsem se těšil a mrzí mě, že to nevyšlo.“ Obojí je způsob, jak uznat, že druhému na věci záleželo.
Výčitky se někdy zesílí, když má člověk dojem, že zodpovědný člověk zklamání předchází za všech okolností. Takový nárok ale dává minulosti vlastnosti, které v ní nebyly. V okamžiku rozhodování máme omezené informace, čas a možnosti. I když už znáš konec příběhu, můžeš uznat zklamání babičky a přitom si ponechat přesnější představu o tom, jak velkou část příběhu jsi tehdy opravdu mohl napsat.
