Přijde zadání: „Dej dohromady něco pro nové zákazníky.“ Může to znamenat krátký e-mail, stránku s často kladenými otázkami nebo návrh celého procesu. Rozhodneš se, že na tom začneš po obědě, a zatím stihneš odpovědět na osm zpráv. Odpovědi přitom nebyly nutně důležitější. U každé jsi ale věděl, co se od tebe čeká a podle čeho poznáš, že je hotová.
Nejasný úkol obsahuje práci navíc
Když člověk ví, že má poslat potvrzení do účtárny, má k dispozici jasný začátek a konec. U neurčitého zadání si musí předem vyjasnit velikost, podobu výsledku a pravomoc rozhodovat. Nejde jen o čas strávený psaním. Součástí práce je vyložit si zadání a odhadnout, jak se k tvému výkladu postaví ostatní.
Někdy je zadání jasné a přesto ho odkládáš. Dobře víš, jak se píše nabídka, ale bojíš se odpovědi na cenu. V tu chvíli může přesun k jiné práci přinést krátkou úlevu. Výzkum prokrastinace popisuje odkládání mimo jiné jako způsob, jak dočasně utéct nepříjemnému pocitu spojenému s úkolem. Tenhle pohled vysvětluje, proč můžeš přesně znát první krok a stejně s ním mít potíž.
Únava vypadá zvenku skoro stejně
Třetí situace může vzniknout po několika rušných dnech, kdy i zcela běžný úkol vyžaduje víc sil. Děje se to třeba v týdnu, kdy ráno řešíš nemocné dítě, přes den práci a večer další domluvu. Odložený dokument sám nerozliší, zda je člověk zmatený, bojí se hodnocení nebo je už vyčerpaný. Dokonce se mohou všechny tyhle důvody potkat u jedné věci.
To, že někomu pomohla jasnější dohoda, ještě neznamená, že jinému stačí stejný zásah. Když jedna věta v zadání chybí, může mít obrovskou cenu její doplnění. Když je v místnosti hlavně obava z výsledku, podrobnější popis ji nemusí odstranit. Za slovem „odkládám“ se skrývají různé druhy potíží. Často se dají přesněji pojmenovat až tehdy, když se člověk podívá na konkrétní chvíli, ve které měl začít.
