Vezmeš si do ruky kus dřeva a chceš jen opravit hranu na židli. Když se znovu podíváš z okna, je skoro tma. V průběhu práce sis přitom dobře všiml každé nerovnosti i toho, že se smirkový papír opotřeboval. Ztratil ses v čase, ale neztratil jsi nit. Právě tahle kombinace patří k prožitku, kterému psychologové říkají flow.
Činnost si drží pozornost tím, co vyžaduje
Flow se popisuje jako hluboké ponoření do činnosti, při němž má člověk malou potřebu sledovat sám sebe zvenčí. Často pomáhá, když rozumí tomu, o co v daném okamžiku jde, a dokáže z průběhu poznat, jak se mu daří. Při hře na klavír slyší, zda pasáž zní tak, jak chce. Při práci se dřevem vidí změnu tvaru. Úkol mívá dost náročnosti, aby člověka zaujal, a zároveň se mu daří na něj nějak odpovídat.
Někdo podobné ponoření zažije v práci, jiný při čtení nebo v rozhovoru o věci, které rozumí. S oblibou činnosti se často potkává, ale samotná obliba ho nezaručí. I oblíbená kniha může přijít na řadu večer, kdy se člověk kvůli únavě vrací k jedné větě pětkrát. A do zajímavé práce se zase těžko ponoří, pokud od něj někdo každou chvíli něco potřebuje.
Pohled na hodiny vypovídá jen o části prožitku
Čas může rychle uběhnout také při prohlížení příspěvků. Někdy přitom opravdu prožíváš tvořivé zaujetí, třeba když řešíš zapeklitou herní situaci nebo mícháš vlastní skladbu. Jindy jen velmi snadno přecházíš k dalšímu obsahu a po odložení telefonu tě překvapí hlavně to, kolik času zmizelo. Zpožděný pohled na hodiny obě zkušenosti bezpečně nerozliší.
Při flow bývá výrazný pocit, že pozornost po tu dobu patřila jedné souvislé věci. Když v dílně konečně rozsvítíš, může tě potěšit hotová hrana, ale také samotná práce, ze které máš v paměti drobné zvraty a rozhodnutí. Čas sice utekl podobně rychle jako jindy. Zůstal po něm ale jiný druh zážitku.
