Na zahradě začne někdo odpalovat šišky kusem prkna. Ostatní nejdřív komentují, že je to hloupost, a za chvíli společně vymýšlejí, kam postavit branku. Nikdo si na to nevyhradil čas, nikomu to nevylepší životopis a zítra si možná nebudou pamatovat výsledek. Přesto je to chvíle, ke které se v rozhovoru vrátí. Je příjemná už tím, jak probíhá.
Když můžeme měnit pravidla za pochodu
Hra může mít jasná pravidla, jako mají karty nebo volejbal, ale někdy si vystačí se společným „co kdyby“. Lidé při ní mohou zkoušet odlišné role, dělat schválnosti v bezpečných mezích nebo se zasmát tomu, že první nápad vůbec nevyšel. To je jiný druh pozornosti než při úkolu, v němž se od začátku hodnotí, kdo má pravdu a kolik toho stihl.
Hravost se nemusí projevovat velkými gesty. Může vzniknout v obyčejném rozhovoru při mytí nádobí, v improvizované kresbě nebo v tom, že si někdo na výletě přinese dalekohled a vymyslí z pozorování ptáků malou společnou pátračku. Kvalitativní výzkum dospělé hravosti ukazuje, že lidé dávají hře rozdílné významy. Často ji spojují s humorem, zvědavostí a společným časem. Jeden správný způsob tedy těžko najdeme.
Radost se těžko nařizuje
Dospělí někdy mají pocit, že i volná chvíle by měla přispět ke kondici, ke kariéře nebo k něčemu měřitelnému. Je přirozené mít z některých koníčků radost i z výsledku. Pokud ale každé odpoledne potřebuje splnit zadaný cíl, zůstává méně prostoru pro pokus, který se k ničemu dalšímu nezavazuje. Právě tehdy může vlastní hra působit nezvykle lehce.
Společná hravost také vyžaduje, aby se jí lidé mohli účastnit po svém. Vtip nebo soutěž přestává být zábavná, když se někdo bojí odmítnout nebo se musí smát na vlastní účet. U zahradní branky nemusí mít každý chuť odpalovat. Někdo přinese další šišky a někdo se dívá od stolu. Obyčejnou radost si totiž společně užijeme snáz, když vůbec nemusí přijít všem ve stejné podobě.
