Třikrát jste se viděli a pokaždé to vypadalo, že chcete pokračovat. O víkendu sis vybavil něco, čemu jste se smáli, a napsal zprávu. Odpověď přišla jasná a slušná. Bylo mu s tebou hezky, ale další schůzku nechce. Překvapí tě, jak dlouho po tak krátké známosti nosíš tenhle malý rozhovor v hlavě.
Může chybět i něco, co se nestalo
Když se s někým seznamuješ, poznáváš konkrétního člověka a zároveň si kolem něj začínáš představovat nové situace. Jak byste spolu strávili neděli. Jestli by si rozuměl s kamarády. Jaké by to bylo zase dostat zprávu, která tě rozesměje v práci. Když setkávání skončí, ztratíš i tyhle dosud neprožité možnosti. Smutek pak má větší objem, než kolik by odpovídalo počtu schůzek v kalendáři.
Krátké seznamování navíc často končí v době, kdy si teprve vytváříš obrázek. Některé otázky už nemáš kde doplnit. V tom je rozdíl proti vztahu, kde máte společnou historii a víš, co vám šlo a co vás dlouho trápilo. Rozloučení pak přichází ve chvíli, kdy teprve vzniká zvědavost a člověk si ještě nestihl udělat přesnou představu o skutečnosti.
Věta o zájmu není známka tvé hodnoty
Po odmítnutí se k lítosti může přidat stud. Najednou tě napadne, že bys měl být zábavnější, úspěšnější nebo o pár let mladší. Je pochopitelné hledat vysvětlení, protože na vlastnostech se dá v představách pracovat. Z pár schůzek se ale člověk často dozví jen to, že druhému tahle konkrétní kombinace lidí a okolností k pokračování nestačila. Ani ten, kdo zná svůj pocit, jej nemusí umět přeložit do rozumného seznamu důvodů.
U něčeho krátkého není potřeba posuzovat, jestli máš na zklamání dostatečně dobrý nárok. Připadalo ti to nadějné a dopadlo to jinak. Uznat, že tě to mrzí, dává ztracené možnosti její skutečnou velikost. Zůstane důležitá, ale nemusí se proměnit ve vysvětlení, proč by o tebe příště neměl stát někdo jiný.
