Jeden v páru řekne „to se nějak udělá“ a myslí tím, že na řešení opravdu záleží, jen teď neví jak. Druhý si jeho větu zapamatuje jako důkaz, že se úkolu vlastně nechce věnovat. Stačí k tomu přízvuk, rozdílná zkušenost s češtinou nebo to, že v jedné rodině se vážné věci vždycky trochu zlehčovaly. Nedorozumění se v tu chvíli nevejde do slovníku.
Když slovu rozumíš a tónu třeba jinak
V jazyce, který člověk používá celý život, má cit pro jemnosti. Dokáže zkrátit prosbu tak, aby pořád působila mile, nebo rozeznat vtip i z půlky věty. V druhém jazyce může sáhnout po jednodušším obratu a znít ostřeji, než zamýšlel. Kdo je v jazyce vašeho rozhovoru doma, může zase podcenit, jak unavující je ve sporu pořád překládat.
Rozdělení sil je dobře vidět na návštěvě. U jedněch rodičů hovor řídí člověk, který má kolem sebe všechno známé. Druhý se možná dovtípí pointy vtipu, ale další už nestihne. Neznamená to, že se neumí zapojit. Jak velký prostor dostane, záleží i na tempu řeči a ochotě ostatních vzít ho na chvíli do hovoru. Na příští návštěvě se pak mohou role obrátit a pomoc bude najednou potřebovat ten, kdo minule snadno vedl celý rozhovor.
Váš společný život si vytváří vlastní zvyky
Když se potkají různé tradice, člověk se často poprvé dozví, že jeho obyčejná rodinná zvyklost připadá druhému jako výjimka. Třeba kolik času se tráví s návštěvou nebo kdy je slušné odmítnout další porci. Původ někdy něco vysvětluje. Stejně důležité ale je, jak to měl právě ten člověk doma, protože i dvě rodiny z jedné ulice mohou stejnou situaci číst každá jinak.
Časem si pár obvykle vytvoří slova a způsoby, které patří jen jemu. Některá přijdou z obou jazyků, jiná z nedorozumění, jemuž se nakonec oba smějí. To, co začalo jako hledání přesného překladu, může po letech nejlíp vystihnout vlastní věta, která se ve slovníku nikdy neobjeví.
