Nový partner doma vaří, pomáhá s odvozem a často je první, kdo po vyučování dítě potká. Když jednou řekne, že před večeří se uklízí telefon, dostane odpověď „Ty mi nemáš co říkat“. Ve složené rodině může odpovědnost za běžný provoz přicházet mnohem dřív než blízkost, ze které dítě ochotně přijímá vedení.
Pravidlo domácnosti a vztah k dospělému se vyvíjejí různě
Dospělí se spolu potřebují domluvit na věcech, které ovlivňují všechny, například na bezpečí, respektu k osobnímu prostoru nebo čase večerního klidu. Je ovšem rozdíl mezi tím, že nový partner oznámí společně domluvené pravidlo, a tím, že má sám rozhodovat, jak dlouho bude dítě bez telefonu kvůli starší hádce. První může být součástí společného bydlení. Druhé už předpokládá vztah a pravomoci, které ještě nemusejí být jasné.
Rodič, který dítě dlouho zná, může v prvních etapách nést hlavní část náročných rozhovorů o pravidlech a důsledcích. Partner přitom nemusí ustupovat ze všech vlastních potřeb. Může říct, že si nepřeje, aby mu někdo chodil bez zaklepání do pokoje. Hranice člověka, který tu bydlí, má jiné místo než náhlé přebírání všech rodičovských rozhodnutí.
Dospělí se snáz domlouvají mezi sebou předem, než když teprve při hádce před dítětem zjišťují, co každý považuje za samozřejmé.
Důvěru vytvářejí i chvíle, ve kterých se nic nenapravuje
Děti mohou nového dospělého poznávat při jízdě autem, u vaření nebo při přípravě stolu. Podobné chvíle mají vlastní hodnotu. Když člověka potkávají jen v okamžiku, kdy jim něco připomíná nebo opravuje chování, těžko zjišťují, co spolu mohou mít jiného než kontrolu.
Pro rodiče bývá nepříjemné vidět, že vlastní partner naráží na odmítnutí. Může mít chuť vyžádat pro něj autoritu hned. Užitečnější je rozlišit, kdy se řeší skutečné porušení dohody v domácnosti a kdy dítě potřebuje víc času poznat, jak s dalším dospělým žít. Začít se dá u toho, aby všichni věděli, které věci jsou společné a kdo se o nich s dítětem baví. Pocit, že druhému mohou důvěřovat, takový rozhovor sám nevytvoří. Může mu ale přestat překážet.
