Uděláš v rozpočtu chybu a v hlavě slyšíš větu, že takhle nepozorný člověk nikam nedojde. Zní důvěrně známě, jen nevíš odkud. Možná ji kdysi říkal učitel, možná se jí podobal komentář z prvního zaměstnání. Z určitého způsobu hodnocení se časem může stát automatická reakce, která přichází i v situacích, kde už původní hlas dávno žádnou pravomoc nemá.
Věta se někdy naučí přežívat vlastní situaci
Vnitřní kritik je obrazné označení pro způsob, jakým člověk sám sebe posuzuje. Může znít podobně jako prostředí, které kdysi přikládalo velkou váhu chybám nebo poslušnosti. Některé věty se učíme ze srovnávání s ostatními, jiné vznikají až později, třeba při opakovaném tlaku v práci. Občas se nedá zjistit, odkud přesně určitá formulace pochází. Její dnešní účinek přitom bývá zřetelný.
Jedna věc je uvědomit si, že se do výsledku promítlo špatně opsané číslo. Jiná je říct si kvůli němu, že se na mě nedá spolehnout v ničem. Konkrétní sebereflexe má předmět, okolnosti i hranici. Přísný soud často používá výrazy jako „zase“, „vždycky“ nebo „nikdy“. Může je opakovat bez ohledu na to, jestli člověk ve většině ostatních případů úkol zvládl.
Stejný hlas se nemusí hodit do každé práce
Někdo má pocit, že bez tvrdého komentáře by se přestal snažit. Možná mu určitou dobu pomáhalo vyhnout se výtce nebo si hlídat kvalitu. Zároveň může nastat chvíle, kdy stejně znějící věta už jen přebíjí údaje, které by se daly použít. V rozpočtu je jedno špatné číslo. Na opravu je potřeba zjistit, odkud se vzalo a jak ho zachytit příště. K věcnému popisu není potřeba připojovat rozsudek nad člověkem.
Někdy komentář poznáš i podle toho, kdy přichází. Oprávněná připomínka potřebuje aspoň nějakou informaci o výsledku. Starý soud se může ozvat už v okamžiku, kdy člověk práci teprve otevřel a ještě vůbec nemá podle čeho poznat, jak dopadne.
Když se ozve důvěrně známá věta, může být zajímavé podívat se na její slovník a na to, kolik toho o situaci vůbec ví. Někdy je v ní celé staré hodnocení a z dnešního dne sotva jedna drobnost.
