Dohodli jste se, že kamarádce vyzvedneš klíče. Zapomněl jsi a ona čekala půl hodiny před domem. Je pochopitelné, že tě to mrzí. V hlavě se ale možná rychle rozjede druhá věc. Přemýšlíš o všech případech, kdy ses zachoval podobně, a začneš si říkat, že jsi hrozný kamarád. Zatímco jeden problém leží na lavičce u cizího domu, druhý ti postupně zabere celý večer.
Laskavý pohled může unést i nepříjemnou skutečnost
Sebesoucit označuje způsob, jak se k sobě člověk staví ve chvíli nezdaru nebo trápení. V odborném pojetí se v něm potkává laskavost k sobě, vědomí, že podobné obtíže potkávají i další lidi, a schopnost nepohltit se jediným pocitem. V praxi může člověk uznat, že se mu během náročného odpoledne věci sešly, a zároveň se podívat na to, co jeho opomenutí způsobilo druhému.
Pochopit okolnosti může pomoct porozumět tomu, kde vznikla chyba. Třeba že se člověk příliš spolehl na to, že mu druhá schůzka skončí včas. Při omluvě se pak může soustředit na nepříjemnost kamarádky. Nemusí ji navíc stavět do situace, v níž bude uklidňovat jeho a vysvětlovat mu, že vlastně vůbec není špatný kamarád.
Odpovědnost potřebuje konkrétní tvar
Když někdo udělá chybu, druhý člověk může potřebovat omluvu, nápravu nebo čas. Jeho reakce se nedá vyměnit za pocit, že jsem se sám dostatečně potrestal. U zapomenutých klíčů může být nápravou pomoc najít řešení pro daný večer a pozdější domluva, jak podobné věci příště zajistit. U jiných chyb bude potřebný krok jiný. Smysl má podle skutečného dopadu.
Kamarádka se možná nebude chtít omluvě věnovat hned. I to je součást situace. Převzít odpovědnost může vypadat tak, že uznáš její zkušenost, nabídneš konkrétní pomoc a necháš jí možnost odpovědět později, až bude mít sama chuť.
Sebesoucit se někdy nejlépe pozná právě v tom, že člověk zůstane u rozhovoru i s vědomím, že mu jeho vlastní chování není příjemné. Dokáže před sebou mít chybu, druhého člověka i sebe. Tři různé věci, z nichž každá má v příběhu své místo.
