Při hovoru s rodinou v češtině dokážeš z jedné věty vyčíst, jestli si někdo dělá legraci. V dalším jazyce třeba bez váhání odprezentuješ svou práci, ale tápeš, když se máš omluvit nebo někoho utěšit. Někdo popisuje, že je v různých jazycích trochu jiný. Do tohoto pocitu se může promítat slovní zásoba, zkušenosti i vztahy, ve kterých se každý z jazyků stal součástí života.
Každý jazyk s sebou může nést jiné prostředí
Češtinu může mít někdo spojenou s dětstvím, domácím humorem a tím, jak se v rodině řeší spory. Angličtinu si osvojil hlavně při práci, kde se úkoly domlouvají přímo. Rozdíl v míře přímosti může souviset se slovy, která v danou chvíli najde. Může vycházet i ze zvyklostí lidí, od kterých se jazyk učil, a z míry jistoty, již v konkrétním hovoru má.
Výzkum vícejazyčnosti nabízí příklady, kdy se při změně jazyka měnil způsob, jakým lidé popisovali sebe nebo reagovali na určitou situaci. Tyto výsledky je potřeba číst v kontextu konkrétní skupiny a jazyků. Zkušenost někoho, kdo se od dětství pohybuje mezi dvěma prostředími, se může lišit od zkušenosti dospělého, který druhý jazyk používá hlavně při práci.
Role se mění i podle toho, s kým mluvíme
Jazyk, v němž se člověk dobře hádá o ceně zakázky, nemusí být ten, ve kterém umí mluvit o smutku. Slova pro blízkost často získávají význam v konkrétním vztahu. Někomu se v dalším jazyce o citlivé zkušenosti mluví snáz, protože se mu s ní nevybavují stejné vzpomínky. Jinému chybí jemné rozdíly, které v mateřštině zachytí na první poslech.
Občas se zkušenost změní s rostoucí znalostí dalšího jazyka. Člověk si postupně osvojí i způsob, jakým se v něm vyjadřuje něha nebo nesouhlas, a najde si vlastní míru. Zvyklosti získané s novými vztahy pak mohou být stejně důležité jako gramatika.
Možná proto má otázka, který jazyk ukazuje „skutečného mě“, někdy zajímavější pokračování. Kdo se mnou v daném jazyce mluví, co od sebe navzájem čekáme a o čem mám zažito mluvit? Teprve tam se často objeví část vysvětlení, proč se jednou směju dřív a podruhé hledám slova pomaleji.
