Den po pohřbu vyřídíš přepis smlouvy, dojdeš nakoupit a u pokladny se zasměješ něčemu vtipnému. V neděli při otevírání kredence najdeš hrnek, který ten člověk používal, a najednou se nedá dělat nic dalšího. Přesně v takových chvílích se lidé ptají, jestli už se neposunuli dál, když v pátek zvládli tolik věcí. Otázka vychází z představy, že každý prožitý den by měl přinést o něco méně smutku.
Co si představit pod pěti fázemi
Slova jako popírání, hněv nebo přijetí jsou užitečná, když v některém z nich poznáš vlastní zkušenost. Známý model Elisabeth Kübler-Rossové původně vycházel z práce s lidmi, kteří se vyrovnávali s vlastní blížící se smrtí. Do rozhovorů o ztrátě se rozšířil později. Posloužil jako jazyk pro pocity, které se těžko vyslovují. Postupně se z něj ale někdy udělal seznam povinných zastávek.
V životě se může radost, vztek i velký smutek objevit během jednoho odpoledne. Někdo žádný výrazný hněv nezažije. Jiný si dlouho připadá spíš unavený nebo zabraný do praktických povinností a bolesti si všimne až o několik týdnů později. Má cenu vzít vážně to, co konkrétně cítíš, i když pro to v žádném známém seznamu nenajdeš jméno.
Když blízcí nevědí, jestli ještě mohou o ztrátě mluvit
Po nějakém čase už okolí většinou tolik nenabízí pomoc. Někdo se bojí zemřelého připomenout a jiný předpokládá, že ses s úmrtím dávno vyrovnal. Přitom právě věta od člověka, který si na něj také vzpomněl, může dát pozůstalému prostor mluvit o části života, jež nikam nezmizela. Jindy zase chce pozůstalý strávit chvíli úplně obyčejně. Obojí dává smysl.
Při dlouhodobě těžkých potížích má místo rozhovor s odborníkem nebo poradnou pro pozůstalé. Rozhoduje mimo jiné, jak se člověku v jeho současném životě daří a jakou má oporu, ne to, kterou fázi by už měl mít za sebou. Hrnek v kredenci někdy připomene blízkost a jindy otevře velkou bolest. Záleží i na tom, jaký den člověk zrovna má.
