Na rodinném setkání po pohřbu se vypráví, jak byl děda štědrý. Ty si vybavíš dobu, kdy ti svým chováním ubližoval. Vzpomínka na něj přitom zahrnuje i hezké prázdniny a věci, které tě naučil. Zármutek někdy zesílí právě tím, že před ostatními zbude prostor jen pro jednu verzi člověka, se kterým jsi měl dlouhý a složitý vztah.
Po čem se člověku vlastně stýská
Smutek může patřit skutečným dobrým chvílím i něčemu, co se nestalo. Třeba jsi dlouho čekal na obyčejný rozhovor, v němž by druhý člověk uznal, jaké to doma bývalo. Po jeho smrti mizí i tahle možnost. V takové chvíli se někdy truchlí za tím, kým blízký mohl v našem životě být, a současně za člověkem, kterého jsme opravdu znali.
Do toho může přijít úleva. Ustaly výhrůžky, skončily opakované konflikty nebo už nikdo nemusí předem odhadovat náladu jednoho člena rodiny. Úleva v takovém kontextu patří k něčemu, co skončilo. Člověk přitom může cítit lítost i něhu. Složitý vztah po smrti nezíská jednu jednoduchou podobu.
Když ostatní potřebují jiný příběh
Někdy měli příbuzní se zemřelým opravdu jinou zkušenost. Jindy mají strach o nepříjemných věcech mluvit právě na pohřbu. Pokud jedna společná vzpomínka působí pro někoho příliš těsně, může být snazší mít další prostor mimo rodinný kruh. Někdy je to důvěrný rozhovor s člověkem, který tehdejší situaci zná, jindy kontakt s poradnou pro pozůstalé nebo terapeutem.
Součástí ztráty může být i nejistota, zda na pohřeb jít. Někdo se chce rozloučit v soukromí, jiný chce být s rodinou, i když má na zemřelého jiný pohled než ostatní.
Je možné přijít na hřbitov a současně se zlobit. Stejně tak může být člověku líto, že se návštěvy dlouho odkládaly, a pořád si stát za důvody, které ho k odstupu vedly. V takových chvílích pomáhá brát jednotlivé pocity jako informace o různých částech vztahu. Když se spolu vejdou do jedné vzpomínky, může být přesnější než příběh, který připouští jen chválu nebo jen výčitky.
