Přijdeš k tátovi na návštěvu a hodinu spolu probíráte výsledek zápasu. Cestou domů se rozpláčeš, protože si najednou vybavíš, jak jste na hokej chodili dřív a jak těžké už je pro něj někam vyrazit. Zaskočí tě, že smutek přichází po docela hezkém odpoledni. Právě při něm bylo také zřetelnější, jak moc se váš běžný život mění.
Ztráta může mít přítomný i budoucí čas
Při vážné nemoci lidé někdy prožívají očekávaný zármutek. Název zahrnuje obavy z budoucího odloučení i smutek po věcech, které už teď nejdou jako dřív. Může chybět rozhovor bez únavy, společná práce na zahradě nebo jistota, že příští svátky budou stejné. Člověk přitom může být rád za přítomnost blízkého a chtít si společný čas užít.
Každý zúčastněný se dívá na změnu z jiného místa. Nemocný někdy lituje hlavně omezení samostatnosti a má vlastní představu o budoucnosti. Blízký, který pomáhá denně, řeší praktické povinnosti a vlastní bezmoc. Příbuzný, který dojíždí méně často, může význam změny pochopit až při návštěvě. Rozdíly v prožívání přirozeně mění i to, o čem spolu lidé dokážou mluvit.
Naděje a smutek se mohou měnit během jediného dne
Naděje může směřovat k něčemu konkrétnímu, třeba ke klidnému dopoledni nebo setkání s někým, na kom člověku záleží. Ve stejný den může být přítomný strach z toho, co přijde. Když si rodina jeden pocit vyloží jako rezignaci a druhý jako povinnost být statečný, ubývá prostoru pro obyčejné sdílení. Každý pak část svého prožitku schovává před ostatními.
Když pečující mluví o vlastní ztrátě, nemusí tím nemocnému něco brát. Místo pro jeho prožívání ale někdy vznikne snáz s jiným blízkým člověkem než v rozhovoru, v němž nemocný potřebuje vlastní oporu.
V českém prostředí může být oporou paliativní tým nebo poradna, která pracuje i s blízkými. Rozhovor s nimi se může týkat očekávaných změn i toho, co rodina nese už teď. Smutek před ztrátou neříká, jak člověk bude truchlit později. Vypovídá o situaci, v níž mu na někom záleží a společný život se před jeho očima proměňuje.
