V chatu přistane návrh na společný víkend. Ubytování je dražší, než sis představoval, a navíc bys po náročném týdnu raději zůstal doma. Ještě než si ujasníš, co chceš, vidíš šest nadšených odpovědí. Napíšeš taky „Jasně!“ a chvíli cítíš úlevu. Teď už tě nikdo nemusí přesvědčovat a nemusíš vysvětlovat, proč jsi jediný, kdo váhá.
Kdy je přizpůsobení součástí přátelství
Někdy se do společné věci člověku moc nechce a stejně kývne, protože mu záleží na lidech nebo chce udělat radost někomu blízkému. Je to běžná součást vztahů, zvlášť pokud se jindy vybere podle něj. Jinak může působit situace, kdy souhlas potřebuje hlavně k tomu, aby se vyhnul posměchu, výčitkám nebo nejistotě, jestli ho ostatní příště pozvou.
Rozdíl je vidět často až po odeslání zprávy. U jedné dohody si řekneš, že ti za to stojí být s kamarády. U druhé se dlouho přepočítává, co bude chybět na účtu, nebo už předem hledáš záminku, proč z výletu odejít dřív. Někdy je tlak opravdu ve skupině. Někdy vychází ze zkušenosti s jinými lidmi a současná parta o tvých obavách nemá tušení.
Co se s nesouhlasem ve skupině děje
Některé party mají ve zvyku se hned domluvit na většinové variantě a u té zůstat. I v nich může mít místo ten, kdo jeden výlet vynechá. Jinde se nesouhlas opakovaně promění v nálepku a člověk dlouho poslouchá, že kazí zábavu. To jsou odlišné podmínky pro otevřenou domluvu. Hodně se pozná podle toho, jak skupina zachází s člověkem, který má zrovna menší rozpočet nebo chce trávit víkend jinak.
Kdyby podobnou věc řekl někdo z kamarádů, možná bys mu vůbec neměl za zlé, že zůstane doma. Pro vlastní přijetí přitom někdy používáme přísnější měřítko. V partě, která unese rozdílné možnosti, může mít člověk společné víkendy rád a pořád si občas vybrat docela jinou sobotu.
