Z těžké události si někdo vybaví nejvíc barvu schodiště. Nepamatuje si, kdo otevřel dveře, a neví, zda se jedna věta ozvala před odchodem, nebo až po něm. Jindy se podobná vzpomínka vybaví jako ucelený příběh. To, co se člověku vrací, může být silné a důležité. Podoba vzpomínky ale sama o sobě nedokáže ověřit průběh minulosti.
Živost a jistota poskytují odlišnou informaci než důkaz
Paměť není záznam, který se při vybavování pokaždé přehraje beze změny. Pozornost v určitém okamžiku může zachytit hlavně to, co bylo nápadné nebo významné, zatímco jiné věci zůstanou méně dostupné. Vybavování ovlivňují okolnosti a to, s čím se člověk setkal později. Výzkum o tom, do jaké míry bývají vzpomínky na trauma zvláštním způsobem nesouvislé, přitom přináší různá zjištění a o některých otázkách se stále diskutuje.
Obraz, který člověk vidí velmi ostře, tedy nemusí spolehlivě potvrdit každý detail. Chybějící část zase sama neříká, že se určitě stalo něco konkrétního nebo že se událost stát nemohla. Rozdíl mezi tím, co si vybavujeme, a tím, co lze nezávisle ověřit, má velkou váhu, zejména pokud je s vyprávěním spojené nějaké závažné rozhodnutí.
Nejistota má v citlivém rozhovoru svoje místo
Odborný rozhovor může dát prostor tomu, co člověk právě prožívá, i když není jasný celý děj. Podstatné je nepodsouvat odpovědi a nevytvářet dojem, že odborník dokáže s jistotou doplnit chybějící části. Na prožitek lze reagovat vážně, i když člověk sám rozlišuje, co si vybavuje, co předpokládá a co ví od jiných lidí.
Užitečné je také odlišit cíl jednotlivých rozhovorů. Psychoterapie se může věnovat tísni a současnému fungování. Ověřování konkrétní události potřebuje podle situace jiné postupy a podklady. Člověku přitom může ulevit už to, že věta „tuhle část nevím“ smí v příběhu zůstat. Porozumění jeho současnému trápení nemusí čekat na chvíli, kdy bude mít v minulosti vyplněné úplně každé místo.
