Všechno v místnosti vypadá povědomě a zároveň zvláštně vzdáleně. Hlas člověka vedle tebe jako by přicházel zpoza skla. Jindy vypadá okolí normálně, ale vlastní pohyby nebo hlas působí cize, skoro jako bys je pozoroval z dálky. Jsou to zkušenosti, které se obtížně popisují. Někdy pro ně pomohou slova derealizace a depersonalizace.
Jednou působí vzdáleně okolí, podruhé vlastní já
Derealizací se označuje pocit nereálnosti nebo odcizení okolního světa. Člověk může vědět, že stojí ve svém bytě, ale prožívá ho jako snový nebo vzdálený. U depersonalizace může mít obdobný odstup od vlastního těla, myšlenek nebo jednání. V obou případech je nepříjemný zážitek skutečný, i když člověk zároveň rozpoznává, že se změnil hlavně jeho pocit, jak prostředí nebo sebe vnímá.
Podobné pocity se mohou objevit při panice nebo v souvislosti s traumatem. Vyskytují se však i v dalších situacích. Někdy jsou krátké, jindy se vracejí nebo znatelně omezují fungování. Název pro samotný prožitek ještě neříká, zda jde o samostatnou poruchu, součást jiných obtíží nebo stav s tělesnou příčinou. Právě různá možná pozadí vysvětlují, proč se nedá vše posoudit podle věty, že svět vypadá jako ve snu.
Odborník sleduje okolnosti a časový průběh
Při posouzení může být užitečné, co se dělo těsně před změnou, jak dlouho trvala, zda člověk zůstal orientovaný a jestli se potíže opakovaly. Zdravotník se může ptát na spánek, úzkost, zranění, zdravotní stav, léky či užívané látky. U nových, opakovaných nebo výrazných stavů je důležité dát prostor i jiným vysvětlením, zejména pokud se mění vědomí nebo je ohrožené bezpečí.
Někdo se obává, že ho druzí budou považovat za přehnaně vyděšeného. Někdy stačí zkušenost říct obyčejně. Poznával jsem místnost, ale připadala mi vzdálená. Slyšel jsem vlastní hlas, jen zněl zvláštně cize. Takový popis poskytne pro rozhovor víc než snaha vybrat přesný odborný výraz dřív, než někdo zná průběh celé situace.
