Zaměstnavatel přispívá na konzultaci a člověk najednou neví, zda se vedoucí dozví, s čím tam byl. Jindy se v terapii mluví o zdraví a klient přemýšlí, jestli se zápis ukáže jeho praktickému lékaři. Obě otázky mají společné slovo důvěrnost. Jejich odpověď ale závisí na tom, o jakou službu jde a kdo v ní má jakou úlohu.
Důvěrnost a podmínky služby
Ve zdravotnictví mají poskytovatelé povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, které zjistí v souvislosti s péčí. Zákon stanoví také případy, kdy je sdílení možné nebo povinné. Patří sem okolnosti určené právními předpisy a v nezbytném rozsahu i předávání informací pro návaznost zdravotní péče. Svou roli může mít rovněž souhlas pacienta. Podmínky závisejí na konkrétní situaci.
U poradenské psychoterapie je užitečné znát pravidla poskytovatele, jeho právní režim a případný profesní kodex. Etický kodex České asociace pro psychoterapii zavazuje členy této organizace. Taková pravidla dávají větší smysl ve chvíli, kdy je terapeut vysvětlí na obyčejném příkladu. Třeba co může říct někomu, kdo zavolá a zeptá se, jestli dotyčný na sezení vůbec dochází.
Je přitom rozdíl mezi obsahem sdělení a samotnou skutečností, že někdo využil pomoc. I tu může člověk potřebovat chránit.
Kdo hradí sezení a jaké údaje dostává
Při péči hrazené zdravotní pojišťovnou se pojišťovně předávají údaje potřebné k vykázání a kontrole služeb v příslušném rozsahu. U zaměstnaneckého benefitu může být domluva jiná. Prakticky se vyplatí zjistit, co poskytovatel sděluje tomu, kdo platí, a zda jde o souhrnné využití služby, potvrzení návštěvy nebo jiné údaje. Pravidla lze zjistit ještě před rezervací.
Citlivé bývá sdílení informací v páru nebo v rodině, zejména pokud s některým účastníkem proběhne samostatný rozhovor. Otázku „Kdy byste někomu řekl něco z toho, co vám svěřím?“ lze položit přímo. Součástí bezpečného rámce je srozumitelná odpověď včetně situací, v nichž důvěrnost může mít hranice. Člověk se pak může rozhodovat o tom, co chce sdílet, s lepší představou o tom, kdo se o tom může dozvědět.
