„Já vím, že když se zeptám, všichni si nejspíš ani nevšimnou. Ale stejně mi připadá, že se ztrapním.“ Někdy máme s argumenty dávno hotovo a na chování to skoro nic nezmění. V kognitivně behaviorální terapii se v takové chvíli může uvažovat o behaviorálním experimentu. Jeho smyslem je získat zkušenost k otázce, kterou už samotné přemýšlení dál neposouvá.
Od neurčité obavy ke konkrétní otázce
Nejprve je potřeba vědět, co chce člověk zjistit. Předpověď „Dopadne to hrozně“ toho po skončení moc nepoví. Vhodnější pracovní otázka může znít, jestli se druzí po běžném dotazu začnou posmívat, nebo jak dlouho bude člověk po otázce schůzku považovat za zkaženou. Podle toho pak terapeut s klientem vybírají přiměřený způsob, jak získat novou informaci.
Podoba takového experimentu je individuální. V terapii může někdo nejprve sledovat rozdíl mezi tím, jak si člověk představuje reakci druhého, a tím, co skutečně zaznamená v bezpečně zvoleném rozhovoru. Jindy si člověk všimne, že se celý čas věnoval spíš sledování vlastního hlasu než tomu, jak okolí odpovídá. Zpětné ohlédnutí má proto stejnou váhu jako samotná situace.
Odborník s klientem domlouvají i způsob, jak zkušenost vyhodnotí, aby na konci oba věděli, čemu se vlastně učili.
Výsledek má něco objasnit
Když se ukáže, že očekávaná reakce opravdu nastala, není to špatná známka. Je důležité zjistit, co se stalo, v jakém prostředí a co z toho lze říct o původní obavě. Stejně tak jeden vstřícný rozhovor ještě neznamená, že všichni lidé budou příště reagovat stejně. Užitečný výsledek může být přesnější rozlišení, kdy je riziko skutečné a kdy člověk jen odhaduje podle staré zkušenosti.
Při plánování se zohledňuje souhlas, únosnost a skutečné okolnosti. Jinou povahu má drobná otázka na školení a jinou rozhovor s člověkem, který dřív reagoval nebezpečně. Odborně vedený experiment má být cestou k poznání, ne zkouškou statečnosti. Člověk může po setkání odcházet s lepší otázkou, i když ještě nemá hotovou odpověď.
