Před poradou člověka napadne „Určitě to pokazím“. Za půl vteřiny už přemýšlí, jak se z ní omluví. Myšlenka přitom nemusí být vyřčena nahlas, aby začala řídit jednání. Terapie přijetí a odhodlání nazývá jedním ze svých procesů kognitivní defuzi. Jde o to, jak velkou moc má v dané chvíli nad člověkem věta, která mu proběhla hlavou.
Myšlenka může znít jako hotová zpráva
Někdy čteme svoje vnitřní věty téměř stejně jako sdělení o tom, co se skutečně stalo. V uvedeném příkladu se neúspěch ještě nestal, ale člověk jedná, jako by už dostal výsledek. V ACT se s terapeutem může dívat na myšlenku jako na událost, které si lze všimnout. Důležitá je otázka, co se děje, když ji vezme doslova, a co když její přítomnost ještě neurčuje další krok.
To se liší od postupu, v němž by se především zkoumalo, zda pro předpověď existují dobré důvody. Oba typy práce mohou mít v různých přístupech své místo. V defuzi se pozornost soustředí hlavně na vztah k myšlence, její naléhavost a účinek v situaci. Nesnaží se za každou cenu vytvořit opačnou, hezčí větu.
K čemu je ve skutečnosti odstup
Představ si také člověka, kterého po chybě napadne „Jsem neschopný“. Někdy už mnohokrát slyšel, že se má přesvědčit o opaku. Pro práci v ACT může být důležitější, zda je při přítomnosti té věty možné vyslechnout konkrétní zpětnou vazbu, přijmout pomoc nebo zůstat v kontaktu s tím, co chce dělat dál. To ještě neznamená, že připomínku od vedoucího může ignorovat.
Odstup nepředstavuje slib, že se dotěrná myšlenka přestane vracet. Může ale pomoci rozpoznat, kdy funguje jako tvrdý příkaz, a kdy sděluje něco, co má cenu zvážit v kontextu. Na poradě může člověk nakonec udělat stejný krok jako dřív. Rozdíl může být v tom, že pro něj má vlastní důvod a nejedná jen proto, aby umlčel nepříjemnou větu.
