Ve dvou zaměstnáních po sobě skončil člověk jako ten, kdo uklidňuje všechny ostatní. Doma se ozve podobná věta. „Když se táta urazil, snažil jsem se hlavně přijít na to, co můžu udělat, aby byl zase klid.“ Psychodynamická terapie se podobnými spojitostmi může zabývat. Zajímá ji, jak dřívější zkušenosti dál vstupují do současných vztahů a jak se při tom člověk snaží chránit.
Co se opakuje v různých kulisách
Jednou může jít o hádku u stolu, podruhé o spor na poradě. Lidé kolem jsou jiní, ale člověk rychle zaujme místo toho, kdo vycítí napětí a pokusí se je uhladit. Psychodynamicky uvažující terapeut se může ptát, co člověk v takových chvílích očekává, čeho se bojí a co si tehdy nedovolí dát najevo.
Některé reakce člověk vnímá jasně a jiné se stanou tak rychle, že si jich všimne až zpětně. Může třeba rychle přejít k vtipu, když se rozhovor dotkne něčeho bolavého. Terapii může zajímat, před čím ho tenhle způsob ochrany chrání a kdy už mu přitom bere možnost říct, co opravdu potřebuje. Smysl takového pozorování záleží na okolnostech, není možné ho vyčíst z jednoho gesta.
Proč má význam i přítomný rozhovor
Podobný vzorec se někdy ukáže přímo při sezení. Klient se například dlouho ujišťuje, že terapeuta svým vyprávěním neunavuje, a přitom přeskočí to, o čem původně chtěl mluvit. V bezpečném rámci se dá společně zkoumat, jak k tomu došlo a zda podobnou odpovědnost přebírá také jinde.
Psychodynamická terapie má více podob a liší se délkou i mírou struktury. V některé práci má velkou roli dětství, jinde se víc sledují současné situace. Společným vodítkem bývá zájem o vztahy, motivy a prožívání, jejichž význam není na první pohled jasný. Člověk se díky tomu může ptát, proč určitá role působí tak známě, a postupně zjistit, jestli ji musí přijímat i tam, kde od něj dnes nikdo totéž nečeká.
