Při skládání prádla můžeš poslouchat pořad v rádiu a klidně vědět, kdo právě mluví. Zkus si představit, že místo toho píšeš odpověď na složitý pracovní dotaz a do toho máš po telefonu vysvětlit cestu. V obou případech probíhají dvě věci současně. Teprve u druhého ale můžeš slyšet vlastní větu, která skončí uprostřed, protože si v druhém úkolu potřebuješ udržet myšlenku.
Dvě činnosti se někdy vejdou vedle sebe
Rozdíl je v tom, co po tobě právě chtějí. Známé a jednoduché úkony často zaberou méně cílené pozornosti. Při skládání triček nemusíš pokaždé hledat nový postup. Jakmile dojdeš k věci, která je jinak střižená, možná ji chvíli zkoumáš a přeslechneš důležitou část rozhovoru v rádiu. Na chvíli obě činnosti potřebovaly totéž.
Když odpovídáš na dvě otázky, mezi kterými není souvislost, často přepínáš. Vrátíš se ke zprávě, hledáš, jak měla skončit věta, a připomínáš si, v jakém tónu píšeš. Pak se zase zorientuješ v hovoru. V pokusech s přepínáním úloh bývá změna spojena s časovou ztrátou nebo s více chybami. Záleží na náročnosti úloh i na tom, jestli víš, co bude následovat.
Zapomenutá myšlenka je někdy dražší než minuta
Po sérii přerušení může být ztráta vidět hlavně na úkolech, kde se výsledek skládá z víc kroků. Když hledáš chybu v účtech, po každém odskočení si možná znovu vybavuješ, které částky už byly ověřené. Čas věnovaný další věci je jen část nákladů. Zbytek připadne na obnovu souvislostí.
Z pohledu týmu navíc může krátké přerušení ušetřit čas kolegovi, který bez odpovědi nemůže dál. Smysl má rozlišovat, komu v danou chvíli přepnutí pomáhá a kde vytváří novou práci. Člověk může za odpoledne odpovědět na spoustu drobností, z nichž každá stála jen minutku. Začátků rozdělaného úkolu ale mezitím zažije třeba šest. Únava po takovém dni se nemusí shodovat s tím, kolik je večer v přehledu hotových položek.
