Poprvé otevíráš zprávy, protože chceš vědět, co se stalo. Podruhé hledáš, jestli se to dotkne někoho blízkého. Pak začínáš narážet na stejné záběry a komentáře, ale palec ještě pořád sjíždí dolů. Co když další příspěvek vysvětlí, zda se už situace uklidnila? Zájem o dění je pochopitelný. Nepříjemné je, když čtení slibuje odpověď, která pořád nepřichází.
Hledání jistoty se může protáhnout
U mimořádné události je užitečné dozvědět se, co je potvrzené, kde získat další informace a případně zda je potřeba něco udělat. Když je situace čerstvá, i spolehlivé zprávy mohou vycházet po malých kouscích. Mezi nimi se v telefonu mísí původní informace s komentáři, dohady a reakcemi dalších lidí. Člověk může mít čím dál živější dojem, že se něco děje, a přesto o skutečném stavu neví skoro nic nového.
Opakované pročítání převážně znepokojivého obsahu se označuje slovem doomscrolling. Není to nálepka pro každého, koho hluboce zajímá válka, přírodní katastrofa nebo veřejné dění. Výraz se hodí spíš tam, kde si člověk sám všímá opakování, malé informační hodnoty a toho, že se od obsahu těžko odchází.
Nepohoda může přicházet z obou stran
Výzkum nachází souvislosti mezi opakovaným vyhledáváním negativního obsahu a horší psychickou pohodou. Jednoduchý závěr o příčině z toho ale udělat nejde. Úzkost nebo pocit ohrožení mohou samy vést k častějšímu čtení zpráv. Záleží také na tom, jestli se obsah člověka osobně dotýká a jestli mu pomáhá zůstat ve spojení s lidmi či událostmi, na kterých mu záleží.
Jedna aktualizace tak může přinést jasnou informaci, že spoj zítra nepojede. Dalších třicet postů může jen různě komentovat stejný obrázek. I když všechno čteš ze stejného důvodu, výsledek je pokaždé jiný. Čas, který dáváš zprávám, se může v jednom případě proměnit v orientaci a v druhém v dlouhé čekání na ujištění. A právě to čekání někdy drží člověka u obrazovky nejdéle.
