V kavárně jste seděli skoro dvě hodiny. Někdy to drhlo, dvakrát jste se oba zasmáli a při loučení tě ani nenapadlo, že bys chtěl polibek. Na tramvajové zastávce už přemýšlíš, jestli má vůbec cenu se znovu vidět. Čekal jsi totiž něco jako jasné „ano“, a místo toho máš docela příjemný večer a pár otázek.
Napětí a přitažlivost vypadají někdy podobně
Jedno rande může působit silně proto, že je ti s někým opravdu dobře. Jindy si ho pamatuješ hlavně proto, že jsi celou dobu čekal, jestli se druhý ozve, projeví zájem nebo naopak ztratí pozornost. V obou situacích můžeš být rozrušený. Pocit, že tě někdo nenechal chladným, ještě sám o sobě moc neříká o tom, jak by vám spolu bylo jindy.
Rozpaky fungují i opačně. Když někdo na začátku mluví málo, může v klidnějším prostředí ožít. Nebo si s ním ani příště nebudeš mít co říct. První setkání ukáže něco skutečného, ale ukáže to v jedné konkrétní chvíli. Někdy navíc v místnosti, kde hučí kávovar a za vámi právě slaví narozeniny skupina deseti lidí.
Zvědavost má vlastní hlas
Možná jsi žádné motýly necítil a přesto tě zajímá, jak ten člověk vypráví o práci, co ho rozesměje nebo jestli se mu tak dobře poslouchá i mimo kavárnu. To je jiný druh dojmu než představa, že druhou schůzku prostě někomu dlužíš, protože byl slušný a zaplatil kafe. V prvním případě tě k setkání něco táhne. Ve druhém spíš hledáš přesvědčivý důvod, proč máš přehlušit vlastní nezájem.
Přitažlivost se může rozvíjet, ale nikdo ti předem neřekne, jestli se to stane právě tady. A vůbec nemusíš mít jistotu, že z toho bude vztah, abys měl chuť na další procházku. Na první rande se často díváme jako na zkoušku s výsledkem. Někdy přitom stačí vědět, že ti s tím člověkem bylo celkem dobře a pořád nevíš, kam to povede.
