Víš, proč se už tři roky nebaví se sestrou. Znáš jméno jeho psa a tušíš, co mu říct, když má po práci hlavu plnou starostí. On zase pozná podle tečky na konci zprávy, že nemáš náladu. Ještě jste se ale nikdy nepotkali. Mezi večerním „dobrou“ a představou obyčejné soboty ve dvou je kus cesty, který se nedá projít jen posouváním prstu po displeji.
To, co si napíšete, je opravdové
Psaní dává člověku trochu času. Může si v klidu rozmyslet odpověď nebo začít mluvit o věci, na kterou by v hlučném podniku nenašel slova. Je docela možné, že si právě díky tomu povíte něco upřímného a budete si připadat bližší. Někdy má takový kontakt váhu, i když se nikdy nezmění v chození.
Zároveň při psaní chybí spousta malých informací. Nevíš, jak dlouho druhý u odpovědi seděl, co dělal mezi zprávami ani jakým tónem by vyslovil větu, která tě pobavila. Mezery obvykle vyplníš podle sebe. Pokud je ti s někým po večerech dobře, snadno si do jeho hlasu dosadíš právě tu míru vřelosti, kterou bys rád slyšel.
Naživo se dozvíš něco jiného
U společného stolu může být poprvé vidět, jestli si necháváte prostor domluvit. Jestli se smějete stejným věcem i bez emotikonů. Nebo jak vám oběma je, když na chvíli dojde řeč. Některé lidi první setkání zaskočí jen proto, že psaní a mluvení mají odlišné tempo. Jindy se ukáže, že se vám spolu dobře sdílí myšlenky, ale společné chvíle byste si každý představovali jinak.
Dlouhé psaní může první schůzce přidat váhu, kterou by jinak neměla. K člověku na lavičce si totiž přivedeš i tu známou osobu ze zpráv a chvíli trvá, než k sobě oba obrazy přiložíš. To, že se k sobě skládají pomaleji, ještě nesnižuje hodnotu večerů, kdy vám spolu bylo dobře. Jen se vedle nich objevila další, dosud neznámá část příběhu.
