„Jasně, ty u nás vynášíš koš vždycky na výročí.“ Oba se zasmějí a rozhovor pokračuje k něčemu jinému. Možná šlo o vtip, který oba pobavil. Možná jeden už potřetí zkouší říct, že má dost domácího provozu. Druhý slyší vtípek. První mezitím zaznamená další večer, kdy si jeho prosby nikdo nevšiml.
Smějete se společně, nebo se směje hlavně jeden?
Vlastní slovník a drobné narážky můžou vztah výrazně zpříjemnit. Oba poznáte, že přeháníte, víte, co si už můžete dovolit, a ve správné chvíli má vtip schopnost vrátit do napjaté situace obyčejnou lidskost. Jindy ale ten samý postup zastihne jednoho na místě, kde se cítí hodnocený. Pozná se to třeba tak, že se druhý sice usměje, ale podobné žerty už potom neopětuje.
Užitečnou informací bývá reakce partnera na chvíli, kdy někdo řekne, že mu to příjemné nebylo. Občasné nepovedené škádlení se stává. Opakované přehlížení stejné hranice má jinou váhu. Ani dobrý úmysl nedokáže sám rozhodnout, jak dlouho se tomu ještě může smát člověk, jehož se narážka týká. Taková chvíle může působit obyčejně. Třeba jeden změní téma a až při další podobné poznámce řekne, že mu předchozí žert leží v hlavě.
Co všechno se dá vtěsnat do nadsázky
Mluvit v žertu bývá snazší, když čekáš nepříjemnou odpověď. Kdyby druhý reagoval obranně, vždycky se dá ustoupit s větou, že o nic nešlo. Potíž je, že se s humorem někdy odloží také obsah, kvůli kterému vtip vůbec vznikl. Druhý nemá jak poznat, jestli má řešit koš, spravedlnost, nebo tvoje právo dělat si z něj legraci.
Humor a přímá řeč se přitom dobře snesou. Vtip o koši nemusí zmizet ze slovníku. Jen mu může ulevit, když skutečná otázka domácí práce dostane vlastní čas. Potom se ještě ukáže, jestli ve větě opravdu zůstala legrace pro oba, nebo to od začátku byla prosba, která si neuměla říct o místo u stolu.
