Zhasneš dřív, než sis původně přál. Polovina tvé pozornosti je u partnera a druhá u myšlenky, co by asi viděl, kdyby v pokoji zůstalo světlo. V takové chvíli může být těžké poznat i to, jestli je ti něco příjemné. Vlastní tělo sleduješ hlavně jako obraz, který má nějak působit zvenčí.
Pozornost se může od toho příjemného odpojit
Výzkum popisuje souvislost mezi nespokojeností s tělem a tím, že člověka při intimním kontaktu rozptylují obavy ze vzhledu. Podobná zkušenost se může objevit u různých lidí. Záleží i na místě, zkušenostech a tom, co se mezi partnery dřív stalo. Z jedné chvíle rozptýlení se přitom nedá vyvozovat příčina dlouhodobých intimních potíží ani usuzovat, že někdo potřebuje diagnózu.
Nevítaná poznámka dovede v hlavě zůstat dlouho. Někdy ji druhý řekl mezi dveřmi a už si na ni ani nevzpomene. Člověk, kterému byla určena, ji ale zaslechne znovu ve vlastní představě pokaždé, když se svléká. Připadá mu přitom zvláštní vysvětlovat, proč mají tři slova tak dlouhou životnost. Může pak být znát rozdíl mezi obyčejným zájmem o tvůj prožitek a pozorností, která dál hodnotí jen to, co je vidět.
Pochvala může potěšit a některé obavy přesto zůstanou
„Líbíš se mi“ může být důležitá věta. Někdy však další ujišťování sklouzne k přesvědčování, že se člověk vlastně cítí špatně neprávem. V tu chvíli oba řeší, kdo má o těle správný názor, zatímco původní přání bylo prostší. Třeba na chvíli přestat být předmětem hodnocení, i kdyby bylo dobře míněné.
Mluvit o podobné zkušenosti jde i po velmi malých částech. Někdy člověk potřebuje, aby určitá poznámka už nezazněla. Jindy stačí, že má prostor rozhodnout, co je mu v dané chvíli příjemné, aniž by musel nejdřív vypadat sebejistě. Nemusí se pokaždé vidět stejně, aby si zasloužil blízkost, která je ohleduplná k tomu, jak mu právě je. A může se těšit ze zájmu druhého i bez společného rozhodnutí, jestli chce dnes rozsvítit.
