„Promiň, ale tys mě k tomu vyprovokoval.“ Na první slovo člověk dlouho čekal. Po zbytku věty už zase přemýšlí, jestli bude muset dokazovat, že křik opravdu bolel. Slovo promiň má v češtině velkou práci. Někdy vyjadřuje lítost, někdy žádost o další šanci a občas je jen začátek věty, v níž se omluvit vůbec nepodařilo.
Když je slyšet, co člověk uznává
Věta „promiň, že jsem se ti před ostatními smál“ pojmenovává konkrétní jednání. Druhý se z ní dozví, že jeho partner opravdu ví, o čem se mluví. Jinak působí omluva za to, že se někoho „něco dotklo“. Zaměřuje se především na reakci zraněného člověka, zatímco chování, které jí předcházelo, zůstává nevyřčené.
Vysvětlení může mít po omluvě své místo. Třeba člověk potřebuje říct, že byl vyčerpaný a reagoval rychleji, než by chtěl. Vysvětlení však odpovědnost nenahrazuje. Když předem zabere celý rozhovor, člověk, jemuž bylo ublíženo, se může dozvědět všechno o důvodech a vůbec nic o tom, zda jeho zranění někdo zaznamenal. O tom, zda vysvětlení pomohlo, hodně vypoví i to, jestli vedle něho ještě může zaznít verze člověka, kterého se jednání dotklo.
Co přichází po slově promiň
Někdy je možné udělat také konkrétní nápravu. Záleží na tom, jestli vzniklá škoda ještě jde napravit. Opravit před ostatními větu, která někoho poškodila, nebo příště probrat soukromé téma o samotě. Jindy se nic odčinit nedá a váhu dostává hlavně to, jak se člověk chová v podobných situacích dál. Dobrá věta může obnovu důvěry otevřít. Její výsledek se ale nedá od druhého vyžádat hned po vyslovení.
Také druhý člověk může omluvu slyšet, ocenit její smysl a pořád potřebovat čas. Nejde vždy o okamžité uzavření sporu. Někdy má největší hodnotu, že oba poprvé dokážou stejně přesně říct, za co se jeden omlouvá. Teprve potom se dá rozumně mluvit o tom, co bude příště jinak a kdo za to skutečně ponese odpovědnost.
