„Řekni mi aspoň, co se děje.“ Jeden chce konečně slyšet odpověď. Druhý už několik minut hledá způsob, jak z rozhovoru odejít, aby se situace nezhoršila. Čím naléhavěji první žádá vysvětlení, tím méně druhý říká. A čím méně říká, tím víc v prvním roste pocit, že na odpovědi musí trvat právě teď.
Naléhání a stažení se mohou vzájemně posilovat
Výzkum partnerské komunikace popisuje vzorec, kdy jeden tlačí na pokračování rozhovoru nebo změnu a druhý se vzdaluje či odpovídá méně. Pro prvního může být odchod signálem, že téma zase zůstane otevřené. Pro druhého znamenají opakované otázky, že se k vlastní odpovědi skoro nedostane. Oba se orientují podle toho, co právě udělal druhý, a další krok pak odpovídá přesně tomu, čeho se ten druhý obával.
Role se mohou měnit podle tématu. Člověk, který dnes naléhá kvůli penězům, může příště při rozhovoru o širší rodině rychle ustoupit. Když se mluví o vzorci, pomáhá sledovat, co se děje mezi lidmi v konkrétní situaci. Jinak z celého průběhu zbyde jen nálepka toho, kdo pořád tlačí nebo nikdy nemluví. Zpětně lze někdy poznat i okamžik, kdy už oba přestali reagovat na původní otázku a hlídali hlavně vlastní prostor.
Která informace v takovém rozhovoru chybí
Ten, kdo se stahuje, může potřebovat chvíli, aby byl vůbec schopen odpovědět. Druhému může pomoct vědět, že se k tématu opravdu vrátí. Tím se mění to, co si oba z jednotlivých kroků vyvozují. Naopak když je někdo zastrašovaný nebo se bojí následků nesouhlasu, nelze podobný popis použít k rozdělení odpovědnosti za nátlak mezi oba. Bezpečí má v té situaci přednost před představou, že se musí společně lépe domluvit.
V obyčejném sporu může být úlevné zjistit, že často nereagujete jen na samotné téma. Snažíte se také přečíst, co bude za chvíli. Když se o tom dá mluvit, dostane prostor i věta, která se dřív vůbec nestačila objevit.
