Ve starém bytě sis večer sedal ke čtení skoro bez přemýšlení. Lampa byla po ruce a knížka ležela na místě, kolem kterého jsi chodil po večeři. Po stěhování zůstane několik týdnů v krabici. Když ji najdeš, začneš si vyčítat, že jsi přišel o disciplínu. Dřív ovšem část práce za tvůj zvyk dělaly okolnosti, které se právě změnily.
Zvyk bývá spojený s prostředím
Psychologický výzkum popisuje, jak se opakované chování může navázat na okolnosti, v nichž probíhá. Místo, určitá denní chvíle nebo činnost, která pravidelně předchází, mohou připomínat, co člověk obvykle dělá dál. Večer ve starém bytě tedy znamenal něco přesnějšího než jen čas na hodinách. Přinášel známé pořadí věcí a předměty na místech, která je zpřístupňovala.
Po změně bytu nebo směn může tohle pořadí vypadnout. Člověk si na čtení nevzpomene nebo si vybaví knížku až ve chvíli, kdy už se mu zavírají oči. Podobně může zvyk vyhasnout během nemoci či péče o někoho blízkého. V těchto případech se mění podmínky a často také množství sil, které má člověk k dispozici.
Přestávka nevymaže, co člověk uměl před ní
Při návratu může zjistit, že mu pořád vyhovuje stejný druh čtení, ale ve zcela jiné části dne. Nebo že mu původní zvyklost v novém životě opravdu chybí, jen ji nemůže spojit s původním místem. Taková informace může pomoct porozumět tomu, proč se četba zastavila. Přísné hodnocení vlastní vůle přitom mnoho neřekne o tom, kde teď kniha leží a kdy je vůbec čas ji otevřít.
Člověk také nemusí mít po stěhování stejný večerní režim. Třeba bydlí s někým dalším nebo má delší cestu z práce. Do rozhodování pak patří i otázka, zda se mu stejný zvyk do nového života ještě vejde v podobě, v jaké ho znal.
Měsíc bez čtení v novém bytě se dá popsat jako období, kdy na sebe známé části večera ještě nenavázaly. Když se člověk sám sebe ptá, co mu chybí, stojí za to počítat také s nábytkem, světlem a tím, co dnes obvykle dělá hned po večeři.
