Je půl jedenácté večer. Prezentace na zítřek je hotová a kolegyně, které jsi ji poslala, jí rozumí. Ještě ale posuneš nadpis o pár milimetrů a pročteš e-mail, kterým ji chceš ráno odeslat. Pak zjistíš, že se zítra ve školce fotí děti. Vytáhneš košili ze skříně a vyžehlíš ji, i když by se po cestě stejně pomačkala. Máš chuť už jít spát. Přesto jako by sis na to nejdřív musela zasloužit povolení.
Perfekcionismus se v takovém večeru schová docela snadno. Každý jednotlivý úkol lze obhájit. Těžší je vysvětlit, proč stále přichází další a proč představa, že něco zůstane rozdělané, začne znamenat víc než samotná práce. U žen se k osobním nárokům mohou přidávat očekávání z různých míst. Člověk má podat výkon, myslet na ostatní a pokud možno u toho působit, že všechno zvládá s přehledem.
Kdo rozhoduje o tom, co už stačí
V psychologickém výzkumu se rozlišuje snaha dosahovat vysokých standardů a perfekcionistické obavy. K obavám patří třeba představa, že jedna chyba zastíní celý výsledek, nebo pochybnost, jestli je možné dokončené práci věřit. Při tvorbě prezentace může dávat smysl, že si zkontroluješ důležitý výpočet. Podruhé, potřetí a počtvrté už možná kontroluješ hlavně to, jestli se na sebe můžeš spolehnout. Tady bývá hranice pohyblivá. Důkladnost přináší skutečnou hodnotu, zatímco opakovaná kontrola kvůli obavě z chyby může zabírat večer, i když je výsledek použitelný.
Metaanalýza publikovaná v roce 2024 spojila 416 studií s více než 113 tisíci účastníků. Perfekcionistické obavy souvisely s úzkostnými a depresivními příznaky silněji než samotná snaha o vysoký standard. Uvedené souvislosti platí v průměru pro zkoumané soubory. Z jedné neodeslané zprávy se nedá usuzovat na diagnózu a studie neurčují, co u jednotlivého člověka bylo příčinou obtíží.
Do celého obrazu patří i skutečný objem odpovědnosti. Evropský institut pro rovnost žen a mužů ve zprávě o Česku, která vychází z průzkumu CARE 2024, uvádí, že ženy se častěji intenzivně podílejí na péči o děti a blízké a častěji vykonávají každodenní domácí práce. Zpráva neměří perfekcionismus. Ukazuje ale, proč je dobré ptát se i na to, kolik úkolů a rozhodování má dotyčná ve skutečnosti na starosti. Někdy problém začíná už tím, že praktické věci mají v rodině jedinou výchozí adresu. Ani povaha člověka, ani pohlaví samo o sobě nevysvětlují, jak k tomu rozdělení došlo.
Co se změní, když je možné nechat něco obyčejné
Nároky se dají posoudit podle toho, komu a k čemu mají sloužit. E-mail s nabídkou pro zákazníka snese pečlivou kontrolu. Zpráva sousedce o posunutém čase srazu většinou potřebuje hlavně dorazit. V obou případech jde o spolehlivost, jen se pozná podle něčeho jiného. Když se standard automaticky přenese z prvního úkolu na všechny ostatní, rozpočet na celý den začne rychle přetékat.
Změna se někdy odehraje v tom, co se od koho čeká. Pokud má někdo převzít vyzvedávání dítěte, může s tím převzít i domlouvání změn a sledování termínů. Rozdíl se pozná ve čtvrtek odpoledne, kdy druhý člověk může vypnout telefon a opravdu odpočívat. V zaměstnání může podobně pomoct domluva, co má hotový výstup obsahovat a které úpravy už počkají. Vágní úkol „ať je to perfektní“ nechává příliš mnoho prostoru pro vlastní domněnky. Někdy se teprve při takové domluvě ukáže, že zaměstnavatel potřebuje včasný podklad a grafické detaily ani nečeká. Doma zase může být stejně dobrou výchozí otázkou, kdo má ve čtvrtek opravdu volné odpoledne.
Pokud nároky dlouhodobě vedou k nespavosti, odkládání nebo výrazné úzkosti, dají se probrat v psychoterapii. Přehled patnácti randomizovaných studií našel příznivé výsledky u kognitivně behaviorální terapie zaměřené na perfekcionismus, například v obavách z chyb. Studií bylo zatím málo a často chybělo srovnání s jinou aktivní léčbou. V konkrétní terapii může být podstatné i to, kolik prostoru doma a v práci doopravdy je.
Prezentace může být hotová ještě dřív, než se člověk cítí bez pochybností. Ranní fotka zase může zachytit pěkný okamžik i s pomačkaným rukávem. V obou případech se trochu jinak rozhoduje o tom, co v dané chvíli znamená dobře odvedená práce.
