Před terapií si někdo pečlivě srovná, co chce říct. Pak vysloví první větu a rozpláče se. Jindy se člověk chystá mluvit o něčem, co ho celé dny trápí, ale ve chvíli, kdy na to přijde řeč, má pocit, že necítí vůbec nic. Odlišná zkušenost může být stejně překvapivá. Ještě k ní často přibude starost, jestli člověk reaguje tak, jak se v terapii očekává.
Když prožitek předběhne slova
Pláč může doprovázet smutek, vztek, úlevu nebo námahu, kterou stálo o něčem poprvé promluvit. Zvenčí se jejich význam těžko pozná. Terapeut může chvíli počkat a zeptat se, zda chceš pokračovat, nebo raději zpomalit. Někdo po chvilce dopoví původní větu, jiný si všimne, že se v něm ozvalo něco jiného, než čekal.
Klient má přitom pořád možnost určit, kolik toho chce sdílet. Když se třeba rozpláče při vzpomínce na hádku s tátou, terapeut může zůstat u toho, co se děje právě v místnosti, a podrobnosti nechat na později. V některých směrech je pozornost k prožívání přímo součástí práce, jinde se víc drží struktury rozhovoru a společně dohodnutého cíle.
Ani na otázku, zda chceš pokračovat, nemusíš umět odpovědět hned. Dohoda o tempu se dá v průběhu rozhovoru změnit.
Když se žádný pocit nedá pojmenovat
Jestli člověk nepoznává žádnou jasnou emoci, stále má co sdělit. Možná mluví o události velmi věcně, přestože po ní několik dní špatně spal. Nebo si všimne, že nechce dokončit jednu určitou větu. Důvody mohou být různé a z jediného sezení je často nelze vyčíst. Terapeut může nabídnout čas, vrátit se k předchozí části rozhovoru nebo se zeptat, co je pro člověka teď vůbec snesitelné.
V některých chvílích prostě potřebujeme vědět, že můžeme chvíli mlčet nebo si dojít pro vodu a vrátit se. Jiný den máme chuť mluvit dál. Hodnota setkání se neměří počtem slz ani tím, jak výrazně se podařilo emoci ukázat. I obyčejná věta „Já teď nevím, co cítím“ je popis zkušenosti, se kterým se dá pracovat.
