Terapeut se zeptá, co bys chtěl říct člověku, který už není naživu. Víš, že odpověď někde máš, ale než najdeš první slovo, několik vteřin sedíte potichu. Na dalším sezení nastane ticho také a tentokrát jen přemýšlíš, jestli máš pokračovat v řeči ty. Zvenčí mohou ty chvíle vypadat stejně. Uvnitř rozhovoru plní dost rozdílnou roli.
Ticho někdy dovolí doříct důležitou věc
Pauza může člověku dát čas vybavit si vzpomínku, promyslet otázku nebo zůstat u věty, kterou by v běžném rozhovoru rychle přešel. Někdy dokonce zjistí, že jeho první odpověď byla připravená pro okolí a skutečně důležitá část mu dochází až po chvíli. Terapeut může s další otázkou počkat, pokud vnímá, že klient právě hledá vlastní slova.
Pauza může být také prostorem pro oddech. Když člověk několik minut vyprávěl o obtížné situaci, nemusí hned vědět, co chce dodat. Dobrý důvod pro chvilku ticha může být i ten, že je příjemné nemuset pořád vysvětlovat, co se děje.
Někomu pomůže zjistit, že v pauze skutečně může ještě mluvit a že druhá strana už si pro něj nechystá další otázku.
Jindy se v pauze ztratí společný směr
Když terapeut chvíli mlčí po citlivém sdělení, člověk může začít přemýšlet, jestli řekl něco trapného. Delší pauza může připomínat situace, kdy se doma na člověka někdo zlobil a přestal s ním mluvit. V tu chvíli stojí za pozornost samotný význam ticha, ne předchozí otázka. Výzkum terapeutických rozhovorů rozlišuje pauzy, které práci umožňují, i takové, při nichž se spolupráce dočasně brzdí.
Někteří terapeuti s tichem pracují častěji, jiní strukturu rozhovoru víc vysvětlují nahlas. Pokud tě ticho mate, otázka „Čekáte, až mě něco napadne, nebo jste si teď všiml něčeho důležitého?“ může dát jeho průběhu srozumitelný rámec. Nemusí přitom zmizet každá pauza. Může se jen změnit to, jak si ji vykládáš. Ze zkoušky, kterou máš zvládnout správnou odpovědí, se zase může stát obyčejná chvíle, kdy oba přemýšlíte.
