Dospívající chce vědět, jestli se rodiče dozvědí, co v ordinaci řekl. Rodič zase po cestě domů přemýšlí, jestli se smí zeptat, jak setkání proběhlo. Obě otázky jsou pochopitelné. Smysluplná spolupráce potřebuje prostor pro otevřený rozhovor i jasnou domluvu o tom, kdo má jakou roli a kdy je zapojení rodiče důležité.
Co bývá součástí první domluvy
Podoba setkání se může lišit podle věku mladého člověka, druhu služby a toho, proč rodina přichází. Někde se na začátku mluví společně a část rozhovoru proběhne bez rodičů. Jinde je nejprve krátká organizační domluva a pravidla se pak dál vyjasňují s dospívajícím. Je užitečné vědět, kdo sjednává termíny, kdo dává souhlas a kdy se počítá s dalším společným setkáním.
Rodič může potřebovat praktické informace o tom, jak dítě podpořit doma, aniž by slyšel podrobný obsah každého rozhovoru. Dospívající zase potřebuje předem rozumět tomu, o čem může mluvit důvěrně a ve kterých situacích může odborník sdílet určité informace nebo zapojit další pomoc. Domluva má být srozumitelná i jemu, nejen dospělým kolem.
Situace se navíc může během spolupráce změnit, a tak se pravidla často vyplatí znovu stručně připomenout.
Co záleží na konkrétní službě
Ve zdravotnictví se zohledňuje názor nezletilého, jeho rozumová a volní vyspělost a povaha poskytované péče. Český zákon upravuje souhlas a pravidla pro informování zákonného zástupce. Samostatný rozhovor proto sám o sobě neznamená, že ke sdílení informací nemůže nikdy dojít. U poradenských či školních služeb je potřeba zjistit podmínky daného pracoviště a případná jiná pravidla.
Dobré je ptát se přímo. „Které věci si budu moci nechat mezi námi a kdy byste o nich mluvil s rodiči?“ Rodič může doplnit, jak se dozví informace, které skutečně potřebuje k zajištění bezpečí a podpory doma. Díky jasné odpovědi se mladý člověk nemusí rozhodovat podle dojmů. A rodič nemusí své obavy řešit tak, že po každém sezení zkusí zjistit, o čem přesně se za dveřmi mluvilo.
