Při rozhovoru o dávném konfliktu člověk řekne, že si dodnes vybaví větu, kterou tehdy nedokázal vyslovit. Terapeut může navrhnout, že se jí budou věnovat jinak než dalším vyprávěním. Prázdná židle může zastupovat nepřítomnou osobu. Pro někoho působí taková představa přirozeně, jiného zaskočí. Obě reakce jsou pro další domluvu důležité.
K čemu může práce se židlí sloužit
V zážitkových směrech se používají různé podoby práce se židlemi. Někdy člověk mluví k nepřítomné osobě v představě a může tak lépe postřehnout vlastní potřebu nebo emoci. Jindy dvě židle představují rozdílné části jeho prožívání. Třeba tvrdou sebekritiku a část člověka, která ji slyší. Technika může pomoct vnést do rozhovoru to, co se při samotném popisu ztrácí.
Místo „Byl jsem na mámu trochu naštvaný“ se může objevit mnohem přesnější věta o tom, co člověku tehdy chybělo. Odborník sleduje, jak se práce vyvíjí a zda dává smysl pro domluvený cíl. Samotné přesednutí nebo umístění židle přitom nic nezaručuje. Důležité je, čemu člověk během rozhovoru začíná lépe rozumět.
Jinou možností bývá zůstat u popisu situace a k navržené metodě se vrátit, jen pokud pro ni později vznikne důvod.
Souhlas je součást metody
Při návrhu má terapeut vysvětlit, proč se k tomuto postupu obrací, co přibližně znamená a jak se dá zastavit. Když se klient cítí příliš vystavený nebo nechce přistoupit na formu, která mu připadá nepřirozená, může zůstat u rozhovoru. Případná změna postupu není zkouška, kolik nepohodlí je člověk ochoten přetrpět.
Výzkum práce se židlemi zahrnuje různé metody a různé klinické situace. Nedá se z něj vyvodit, že prázdná židle je vhodná pro každou citlivou vzpomínku. U jednotlivého sezení má váhu i čas, který zbývá na zpracování toho, co se otevřelo. Někdy se cenná věc ukáže už při domluvě, když klient zjistí, že o určité události může mluvit, a přitom má stále vliv na to, jak rozhovor proběhne.
