Po vážné nemoci se člověk vrátí domů a okolí čeká, že se mu uleví. On se místo toho dívá na stejné věci a připadá mu zvláštní, jak moc se změnilo to, co pro něj mají znamenat. Existenciální psychoterapie nabízí způsob, jak zůstat u takových otázek. Některé totiž potřebují čas, i když se v životě nedá vrátit nic do původního stavu.
O čem se při takové terapii mluví
Existenciální přístupy se věnují tématům, jako jsou konečnost, svoboda, odpovědnost, osamělost nebo smysl. Jejich podoba v rozhovoru bývá mnohem obyčejnější než odborná slova. Někdo přemýšlí, jaké rozhodnutí vlastně může udělat, když už nemá dřívější zdraví. Jiný hledá způsob, jak po smrti blízkého mluvit s lidmi, kteří mu opakují, že se má vrátit k běžnému životu.
Svoboda v takové práci neznamená možnost ovládat všechny okolnosti. Člověk může mít velmi omezený výběr. Přesto může být důležité mluvit o tom, co je ještě v jeho moci, co potřebuje od druhých a které ztráty potřebuje uznat. Téma odpovědnosti se dá otevřít citlivě právě tehdy, když terapeut zohlední skutečné podmínky člověkova života.
O obtížné situaci se přitom dá mluvit i velmi prakticky, například když se rozhoduje, kam po návratu z nemocnice soustředit omezenou energii.
Proč v rozhovoru není kam spěchat
Člověk možná čeká, že potřebuje rychle odpovědět na otázku, co dál. Během rozhovoru se může ukázat, že nejdřív potřebuje vědět, co už se skutečně změnilo a proč se nechce automaticky vrátit ke stejnému způsobu života. U jiného člověka se téma svobody projeví tím, že se pokusí lépe rozpoznat, čí očekávání vlastně celé roky plnil.
Existenciální terapie má různé tradice. Jejich praktická práce se může lišit, ale otázky se mají týkat konkrétního člověka. Věta „Od návratu z nemocnice si neumím představit trávit další roky stejně“ může mít větší váhu než definice životního smyslu. Rozhovor může pomoci dát jí přesnější obsah, i když z ní hned nevzejde rozhodnutí, které půjde oznámit rodině u večeře.
