„Všechno zkazím.“ Člověk tím shrne dva zmeškané termíny, hádku s kamarádkou a příhodu z práce, na kterou už si ostatní skoro nevzpomenou. Když stejnou větou vysvětluje dost událostí, začne to znít jako popis jeho povahy. Narativní terapie zkoumá, co se do takového příběhu vešlo a pro co v něm dosud nebylo místo.
Když problém a člověk dostanou různá jména
Narativní terapeuti používají pojem externalizace. Je to způsob, jak o obtížích mluvit tak, aby člověk nemusel celou vlastní identitu popsat jejich prostřednictvím. Místo toho, zda je někdo neschopný, může rozhovor sledovat, kde se u něj silný pocit neschopnosti objevuje, co ho podporuje a jak ovlivňuje jeho život. Je pak snazší ptát se, co člověk dělá i ve chvílích, kdy mu tento pocit předepisuje něco jiného.
Rozhovor může zahrnout i vliv okolí. V zaměstnání, kde se lidé navzájem veřejně hodnotí, se může jedna chyba proměnit v dlouho připomínanou událost. Doma může člověk znát podobné zacházení od dětství. Příběh o sobě vzniká i z těchto zkušeností a není nutné ho vysvětlovat jen tím, jak kdo myslí.
Důležité může být i to, kdo člověka v podobném popisu dlouho utvrzoval a jestli měl někde možnost slyšet jinou zkušenost.
Které události se do příběhu nevešly
Terapeut se může zajímat o chvíli, kdy člověk jednal jinak, než by odpovídalo větě „všechno zkazím“. Třeba slíbil zavolat kamarádce, zvedl telefon, přiznal vlastní chybu a podařilo se jim promluvit. Smyslem není nepříjemné události přemalovat. Důležité je všimnout si části zkušenosti, která v původním vyprávění nedostala žádnou váhu.
Jiný příběh není něco, co terapeut klientovi nadiktuje. Vzniká z událostí, vztahů a hodnot, které si člověk sám může vybavit a rozpoznat. Možná na konci stále řekne, že něco pokazil. Může k tomu ale přidat, že se také uměl omluvit a že na tom vztahu záleželo. Taková věta bývá použitelnější než velký soud o tom, jaký je člověk ve všech ostatních chvílích.
