V 17.48 napíšeš „tak to nech“. Myslíš tím, že nákup vezmeš cestou domů. Druhý si tvoji zprávu přečte až za půl hodiny a usoudí, že jsi naštvaný kvůli celému večeru. Přijde stručné „dobře“. Teď už se cítíš dotčeně i ty. V telefonu zatím nejsou ani tři věty a oběma připadá, že ten druhý začal nepříjemný rozhovor.
V chatu každý doplňuje tón sám
Některá slova se dají číst několika způsoby. „Dobře“ může být klidný souhlas, úleva i slovo, kterým chce člověk rozhovor rychle ukončit. V mluveném hovoru napoví hlas, obličej a to, co se odehraje hned po něm. U zprávy si člověk často pomůže předchozí zkušeností a tím, jak mu právě je. Když očekává hádku, pravděpodobně ji z krátké odpovědi vyčte snáz.
Velký význam dostává také čas. Člověk mlčí třeba proto, že právě řídí nebo mluví s někým jiným. Druhý mezitím prožije půlhodinu, během níž neví, co má ticho znamenat. Do další zprávy pak vstupuje se vztekem za něco, co se ve skutečnosti mezi nimi vůbec nestalo. Ještě větší váhu to dostane ve vztahu, kde jeden bere rychlou odpověď jako běžnou součást hovoru a druhý vůbec ne.
Dlouhá zpráva někdy nese příliš mnoho věcí najednou
Psaní může dát užitečný odstup. Je čas formulovat slova a někdo se na papíře nebo v telefonu vyjadřuje přesněji. V rozrušení ale může text postupně pojmout celý seznam křivd, na který druhý reaguje po jedné větě. Z odpovědi na jednu nejasnost se pak stane nový spor o detaily, jež by v klidné chvíli nejspíš nikdo nezmínil.
To, co si lidé napsali, má i po zklidnění svůj význam. Jindy se velká část sporu začne rozplétat, až když se zjistí, kdo jakou větu jak četl. Nákup může být mezitím dávno doma. Důležitější otázkou se stane, jestli příště pošlete zprávu o rohlících a uslyšíte v ní zase celý starý rozhovor.
